„Stvoř mi, Bože, čisté srdce…“ Žalm 51:12
Jeden křesťanský autor napsal: „Lidé se někdy bojí, že když se nezmění dostatečně rychle, Bůh s nimi ztratí trpělivost. Obvykle to neřeknou těmito slovy, ale v podstatě se ptají: ‚Kolik může být v mém životě hříchu, než si budu muset začít dělat starosti?‘ Existuje nějaká míra hříchu, která je pro křesťana přijatelná, a pokud ji překročíš, jsi v nebezpečí, jako v případě hladiny rtuti v Michiganském jezeře? Existuje nějaký limit znečištění, jako jej stanoví Úřad pro kontrolu potravin a léčiv? Je ta norma vysoká jako u homogenizovaného mléka, nebo je podobná standardu vyžadovanému u párků v rohlíku, kde je spousta místa pro nezdravé věci? Je možné být křesťanem a přitom vůbec nerůst? Nejde o to, zda Boha omrzí odpouštět nám hříchy. Odpuštění je vždy správnou odpovědí na upřímné pokání. Bůh se nebojí, že by ho někdo mohl zneužívat.“
Nebezpečí nespočívá v tom, že by Bůh na naše upřímné pokání nereagoval. Jde o to, že bychom mohli natolik uvíznout v nebezpečných myšlenkách, které hřích nevyhnutelně vyvolává, že bychom se stali bezcitnými, samolibými a prostě neschopnými činit pokání. A právě kvůli tomu je nutno brát hřích vážně.
Misionář Frank Laubach kázal evangelium jednomu kmeni, který měl za sebou dlouhou historii plnou prolévání krve. Náčelník byl tak pohnut, že se na místě kál a přijal Krista. Pak se s díky obrátil k Laubachovi a řekl: „To je úžasné! Koho mám pro vás zabít?“ Takový byl jeho výchozí bod. Jen Bůh ví, jaký je výchozí bod každého z nás. Jaký je ten tvůj?