„My však máme občanství v nebesích…“ Filipským 3:20
Jeden pastor se prý jednou při bohoslužbě zeptal: „Kdo z vás chce jít do nebe?“ Přihlásili se všichni kromě jednoho malého chlapce. Pastor řekl: „Synu, ty nechceš jít do nebe?“ On odpověděl: „Ano, chci, myslel jsem ale, že sháníte první várku lidí, kteří půjdou hned teď!“
Buďme upřímní, o nebi moc nemluvíme ani nepřemýšlíme, dokud nám nezemře někdo blízký a nepředejde nás tam, nebo dokud nezestárneme a necítíme, že jsme již svůj úkol na Zemi splnili. Pak začneme cítit, jak nás to táhne k nebi. A je to tak správně. Na Zemi strávíme v průměru sedmdesát nebo osmdesát let, zatímco v nebi budeme trávit věčnost: „… už navždy budeme s Pánem“ (1. Tesalonickým 4:17). Zde na Zemi jsme jako na horské dráze, někdy se nám daří skvěle, a jindy to s námi jde z kopce. V nebi ale už budeme stejní jako Ježíš: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit“ (Filipským 3:20-21).
C. S. Lewis napsal, že v nebi každý z nás bude „oslňujícím, zářivým a nesmrtelným stvořením, pulsujícím skrz naskrz takovou energií, radostí, moudrostí a láskou, jaké si nyní ani nedokážeme představit“. Všichni patriarchové, proroci a kazatelé v Bibli toužili po nebi. Prorok Zacharjáš popisuje, jak nás nebe promění: „Jako drahokamy v čelence budou zářit nad jeho zemí“ (Zacharjáš 9:16). Zkus si odpovědět na otázku: Kdybys dnes zemřel, šel bys do nebe? Můžeš jít, pokud svou důvěru vložíš v Ježíše Krista.