„Prozíravost brání člověku se hněvat, promíjet vinu je jeho ozdoba.“ Přísloví 19:11, B21
Co se týká hněvu, potřebuješ vědět, že to není psychická porucha. Každý se někdy naštve. A nemusí to nutně být hřích. Je to jako dravá řeka, její síla může být prospěšná i destruktivní. Může se nekontrolovaně uvolnit s negativními dopady, nebo může být kontrolovaně využita k dobrému.
Hněv často mylně chápeme jako něco, za co mohou jiní lidé nebo okolnosti. Říkáme: „Nemohl jsem si pomoct, vytočil mě!“ „Co jsem měl dělat, vyprovokoval mě!“ To zní jako v Edenu. Adam řekl: „To učinila žena, kterou jsi mi dal!“ (viz 1. Mojžíšova 3:12). Už od pádu si stěžujeme, že jsme oběti lidí, satana nebo okolností, které nemůžeme ovlivnit. Taková prohlášení se stávají sebenaplňujícím proroctvím a způsobují, že se cítíme bezmocní a vydaní na milost vnějším vlivům. Co o hněvu říká Boží slovo? „Prozíravost brání člověku se hněvat…“ (Přísloví 19:11, B21). To znamená, že prozíraví lidé dovedou ovládat své emoce, když se hněvají. Bez ohledu na to, co bylo vnějším spouštěčem, jejich odpovědí je vnitřní reakce. „Ovoce Božího Ducha však je … sebeovládání“ (Galatským 5:22-23).
Klíčem ke zvládání hněvu je zůstat naplněn Duchem svatým. Místo, abys živil vlastní hněv tím, že si říkáš: „To ti neprojde, takhle se ke mně chovat,“ zkus přemýšlet jinak: „Bez ohledu na to, co říkáš nebo děláš, ve mně žije Boží Duch a umím se ovládnout.“ Bible říká: „Ukázala se Boží milost, která … vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku…“ (Titovi 2:11-12). Takže se nauč ovládat svůj hněv.