„Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu…“ Žalm 92:2
Novinář Fulton Oursler vyprávěl příběh staré zdravotní sestry Anny. Narodila se jako otrokyně na východním pobřeží státu Maryland a byla u jeho porodu, stejně jako i u porodu jeho matky. Fulton si jí vážil, protože mu dala tu nejlepší možnou lekci o vděčnosti a nalezení spokojenosti: „Vzpomínám si, jak seděla u kuchyňského stolu v našem domě. Vzpomínám na její staré, tvrdé, hnědé ruce složené na naškrobené zástěře, na lesknoucí se oči a na starý, chraplavý hlas, který šeptal: ‚Pane, jsem ti velmi vděčná za všechnu svou baštu.‘ Zeptal jsem se: ‚Anno, co to je bašta?‘ ‚To je to, co mám k jídlu a pití, to je bašta,‘ odpověděla stará sestra. ‚Ty bys ale svou baštu dostala, ať už bys Pánu děkovala nebo ne,‘ řekl jsem. ‚Jasně,‘ řekla Anna, ‚ale když jsi vděčný, všechno chutná lépe!‘“
Nadšení, které pramení z toho, že jsi získal něco nového, nebo dokonce něco, na čem jsi tvrdě pracoval, bývá krátkodobé a rychle ho vystřídá touha po něčem dalším. Šalomoun to vyjádřil slovy: „… nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením“ (Kazatel 1:8). Jaké je tedy řešení? Mít postoj vděčnosti! Pravidelně se zastavuj a připomínej si Boží dobrotu, díky níž se můžeš těšit z každého požehnání, které máš, a nezapomínej říkat: „Děkuji ti, Pane!“ Žalmista měl srdce plné vděčnosti, když napsal: „Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost…“ (Žalm 92:2-3). Proto buď vždy vděčný Bohu.