„Ježíš jim odpověděl: ‚Já vám také položím otázku…‘“ Matouš 21:24
Ježíš často odpovídal na otázku otázkou. Když se ho zeptali na placení daní, vzal minci a řekl: „‚Čí je tento obraz a nápis?‘ Odpověděli: ‚Císařův.‘ Ježíš jim řekl: ‚Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.‘ Velice se nad tím podivili“ (Marek 12:16-17). Zdá se, že my se bojíme klást otázky a bojíme se na ně odpovídat. Bůh však mnohem raději přijme upřímnou otázku zrozenou z pokory než neupřímnou modlitbu zrozenou z pýchy. Musíme si zachovat opravdovost vůči Bohu i vůči sobě navzájem. Jestli nebudeme mluvit o skutečných problémech, jimž lidé čelí, ztratíme svůj prorocký hlas. Když se nás lidé ptají: „Kdo je Bůh, kdo jsem já, jaký je skutečný smysl mého života?“ neuspokojí je snadné odpovědi nebo klišé, která jsme někde pochytili.
Bůh se takových otázek nezalekne. Naopak, má je rád. Stejně jako rodič zvídavého batolete se Bůh našim otázkám občas zasměje. Vždy je však vítá. Církev by měla být bezpečným místem, kde lidé mohou klást nebezpečné otázky. My se však běžně proviňujeme tím, že odpovídáme na otázky, které vlastně nikdo neklade. Měli bychom zpochybňovat stávající stav, místo toho ho ale příliš často naopak bráníme.
Co kdybychom přestali vnucovat odpovědi a naučili se ve svých sborech popustit uzdu prvotní zvědavosti? Právě naše zvědavost týkající se Boha je to, co podněcuje neukojitelnou touhu ho poznat. Pokračujme tedy v kladení otázek a povzbuzujme ostatní, aby dělali totéž.