„Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, … A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ Žalm 32:5
V řeckém Novém zákoně je pro „vyznání“ používáno slovo „homologia“. To je složenina slov „homo“, což znamená „stejný, týž“, a „logeo“, což znamená „mluvit“. Vyznat svůj hřích Bohu tedy znamená říct o něm to, co o něm říká on. Tedy nazývat rýč rýčem, nikoli zahradnickým nářadím! Bible nikde nemluví o našich hříších jako o chybách, špatných úsudcích nebo uklouznutích. Jasně však říká, že Bůh náš hřích odpouští: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu“ (Izajáš 43:25). Takže si to ujasněme:
1) Ve vyznání nejde o omluvu. Občas je vhodné a nezbytné říct, že je ti něco líto. Tvá lítost však nikdy nemůže být dostatečně velká na to, aby sis zasloužil Boží odpuštění. Vyznání je vyjádření souhlasu s Božím hodnocením povahy, rozsahu a urážlivosti tvých přestoupení.
2) Ve vyznání nejde o vyjádření pocitů. Někteří z nás se kvůli svým hříchům utápějí ve výčitkách svědomí, pocitech viny a depresích. Pokud takové pocity vedou k vyznání, je to dobré. Ale i v případě, že tyto emoce neprožíváš, je tvé vyznání stejně upřímné a účinné.
3) Vyznání není stěžování si. Sestavovat si seznam svých hříchů a říkat Bohu, jak jsi hrozný, se podobá spíš stěžování než vyznání. To, co od tebe Bůh chce, je očistit se před ním a souhlasit s jeho hodnocením svého hříchu. Pak můžeš říct stejně jako David: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, … A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Žalm 32:5).
Vyznej tedy své hříchy Bohu a pak se začni chovat jako někdo, komu bylo odpuštěno!