Vědět, komu věřit
„Sám dobře věděl, co je v člověku.“ Jan 2:25
V Písmu máme příkaz každého milovat, nikoli každému důvěřovat. Ježíš nám v tom může být příkladem: „… mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku“ (Jan 2:23-25). Tato slova se netýkala zástupu, který ho následoval, ale těch, kdo se k němu hlásili jako učedníci. Ježíš se jim sice vydal ve vztazích a žil s nimi, věděl však, že nejsou dokonalí. Rozuměl lidské přirozenosti a nedůvěřoval jim neuváženě.
Když vkládáš do lidí důvěru, kterou bys měl vkládat pouze v Boha, zaděláváš si na zklamání. V jakémkoli mezilidském vztahu můžeš dojít jen do určité hranice. Pokud ji překročíš, nejspíš ti hrozí zranění. Je snadné podlehnout představě, že ti někteří lidé nikdy neublíží, a pak být zklamaný, když této představě nedostojí.
Existují v podstatě dva typy lidí. První tě využívají. Jsou důvěryhodní jen do té míry, do jaké se tvé zájmy kryjí s jejich. Ti druzí jsou opravdoví přátelé: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení“ (Přísloví 17:17). Kvůli lidské slabosti tě však i opravdoví přátelé mohou zklamat. Proto jsou zde dvě dobrá pravidla, jimiž je dobré se řídit: Pokud jde o lidi, „důvěřuj, ale prověřuj“. Pokud jde o Boha, platí: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky“ (Přísloví 3:5-6).