„Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost…“ Efezským 4:31
Stejně jako Ježíš, i my jsme byli stvořeni k obrazu Boha, který projevuje emoce. Otec ani Syn se nebáli ani nestyděli projevovat hluboké emoce, a my bychom se také neměli stydět. V Písmu vidíme, jak je Boží srdce zlomené kvůli jeho zbloudilým dětem (viz Ozeáš 11:8-9). Ježíš otevřeně plakal u hrobu svého drahého přítele Lazara (viz Jan 11:35). Vyjádřil spravedlivý hněv nad lichváři, kteří v chrámě okrádali věřící (viz Lukáš 19:45-46).
Pokud jde o naše vlastní pocity, nejsme ani bezmocné loutky, ani strachem hnaní štvanci. Bůh chce, abychom své emoce přijali, pochopili je a hledali jeho vedení, jak je využít k jeho slávě a prospěchu druhých. Žalmista vyjadřoval své pocity před Bohem často. Volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám“ (Žalm 22:2). Zkus si představit, jak se asi musel cítit, že ho to přimělo vyslovit taková slova: silný strach, panika, zmatek, zklamání a pocit zrady. Všimni si ale, jak se svými emocemi naložil. Obrátil se s nimi k Bohu, osobně ho oslovil a požádal o pomoc: „Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!“ (Žalm 22:12). To byl odvážný přístup, a David našel pomoc, kterou potřeboval: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal“ (Žalm 22:25).
Když předložíš své pocity Bohu, zjistíš, že i pro tebe platí: „… budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy“ (Žalm 22:27).
Přístup v audio verzi je možný po registaci nebo přihlášení.