„Jaké dobro, … tam, kde bratří bydlí svorně!“ Žalm 133:1
Třetím důvodem je temperament. Někteří lidé nejsou od přirozenosti společenští. Tváří v tvář výzvám je vůbec nenapadne požádat o pomoc jiné lidi. Pokud pracuješ sám, můžeš být do určité míry úspěšný, ve spolupráci se správnými lidmi ale můžeš dosáhnout věcí, o jakých se ti ani nesnilo. Jestli děláš všechno sám a nikdy se nespojíš s druhými, velmi omezuješ vlastní potenciál. Allan Fromme trefně podotkl: „Je známé, že lidé dosahují víc, když s ostatními spolupracují, než když pracují proti nim.“ A to jsou ještě slabá slova!
Jak řekl Chuck Swindoll: „Nikdo netvoří celý tým. Potřebujeme se navzájem. Ty někoho potřebuješ a někdo potřebuje tebe. Nejsme izolované ostrovy. Aby to, čemu se říká život, fungovalo, musíme se opírat jeden o druhého a vzájemně se podporovat. Navazovat vztahy a mít zodpovědnost. Dávat a brát. Vyznávat se a odpouštět. Podávat pomocnou ruku, obejmout druhého a počítat s ním. Nikdo z nás není absolutně úplný, nezávislý, soběstačný, veleschopný, všemocný borec, takže se tak přestaňme chovat. Život je i bez toho dost osamělý na to, abychom hráli takovou hloupou roli. Hra je u konce. Pojďme se spojit.“
Pokud toužíš dosáhnout něčeho velkého, musíš se spojit s druhými. Jednička je příliš malé číslo pro dosažení velkého úspěchu. Bible říká: „Hle, jak je dobré … když bratři přebývají pospolu. … Tam totiž Hospodin přikázal své požehnání…“ (Žalm 133:1, 3, ČSP). Pochopil jsi to? Tam, kde pracujeme společně, Bůh našemu úsilí přikazuje své požehnání. Bez Božího požehnání žádný skutečný a trvalý úspěch neexistuje.
Přístup v audio verzi je možný po registaci nebo přihlášení.