„A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek…”‘
2. Korintským 5:16
Všichni jsme slyšeli příběhy o lidech v komatu, kteří sice nebyli schopni odpovědi, ale byli si zcela vědomi toho, co se děje kolem nich. Jeden pacient mluvil o pocitech uvězněných uvnitř svého těla, když v zoufalství naslouchal, jak jeho milovaní to s ním vzdali a lékaři mluvili o odpojení přístrojů. Existuje jeden důležitý princip pro přežití. Když mluvíte s někým, kdo zápasí s nepřízní okolností nebo vážnou nemocí, promlouvejte život k jeho duchu. Promlouvejte k té části jeho bytosti, která je schopna povstat ve víře a reagovat. „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.” (Římanům 10:17). Jak přichází víra? Tak, že posloucháme, co si Bůh myslí, co Bůh říká a co Bůh může dělat, když to druzí už vzdali.
Řeknete: „Ta situace vypadá beznadějně.” Možná, ale dokud Bůh nepromluvil, poslední slovo nebylo řečeno. Bůh řekl proroku Ezechielovi, aby šel a stál v údolí mrtvých kostí (to je to nejhorší, co se může stát) a řekl: „Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: hle, já do vás uvedu ducha a oživnete” (Ezechiel 37:5). Nemůžete zadržovat svou milovanou bytost, když Bůh ve své svrchované moudrosti rozhodne, že je čas vzít ji domů. Ale do té doby promlouvejte slova života k jejímu duchu. A promlouvejte je sami k sobě také. Víra nepopírá skutečnost okolností – pouze odmítá nechat se jimi zastrašit, omezit nebo nechat se jimi ovládat. Proto Pavel píše: „A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek…” Tak promlouvejte život k jejich duchu a ke svému vlastnímu také!