Slovo pro každý den

„Máme rozličné dary…“ Římanům 12:6

Možná máš několik různých darů, ale potřebuješ objevit svoje hlavní obdarování a budovat svůj život v souvislosti s tímto darem. David tušil, že byl více než pastýř; on byl „králem v procesu vývoje“. Zabití Goliáše mu pouze dalo příležitost to demonstrovat. Kdyby selhal a neuskutečnil to, vrátil by se zpět k hlídání ovcí. Co nám brání v tom, abychom viděli své největší obdarování:

1. Zaměřenost na naše vady. Místo toho, abychom se zaměřili na své silné stránky, nasloucháme našim kritikům a vypočítáváme vlastnosti, které nás nejvíce zbavují odvahy. Buď opatrný; společnost, kterou se obklopuješ, tě buď pozvedne, nebo tě strhne dolů. Především to platí o těch, kteří odmítají tvůj úspěch, protože jim to připomíná nedostatek jejich úspěchu.
2. Žárlivost na druhé kvůli jejich darům. Je v pořádku vážit si druhých, pokud se nepokoušíš je přesně napodobovat. Místo toho, abys žil v něčím stínu, postav se na jeho ramena a shromažďuj jeho moudrost. Buď jako Elíša; žádej Boha o dvojnásobek toho, co má tvůj učitel. Neobvyklí lidé jsou pouze obvyklí lidé, kteří si uvědomili své největší obdarování a začali s tím pracovat. Pavel v listu Římanům mluví o sedmi různých darech: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlasu s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí“ (Římanům 12:6–8). Co je tvoje největší obdarování? Objev to, rozvíjej to a potom to použij pro Boží nejvyšší službu!

„…až do dneška žiji se zcela dobrým svědomím před Bohem.“ Skutky 23:1

Když Nixonův asistent Jeb Magruder komentoval skandál Watergate, řekl senátnímu vyšetřovacímu výboru: „Nechali jsme se obalamutit a přivést k myšlení, že jsme neudělali nic špatného, a v době, kdy jsme dělali ilegální věci, jsme už ztratili kontrolu.“ Pavel mluví o těch, kteří „…mají vypálen cejch na vlastním svědomí“ (1. Timoteovi 4:2). V biblických dobách bylo obvyklé vypálit ránu horkým železem a výsledkem byl ošklivý strup s tvrdým povrchem. Začínáš rozumět tomu obrazu? Pavel říká: „Nestaňte se ztvrdlými a necitlivými vůči hříchu.“ Tvé svědomí je jako detektor pohybu, který ti dává na vědomí, že do tvého domu vstoupil zloděj se záměrem tě oloupit nebo tě dokonce zabít. Když mluvíme o svědomí, Pavel říká Timoteovi aby: „…zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře“ (1. Timoteovi 1:19). Jinými slovy, udržuj své svědomí v dobrém stavu. Reaguj na jeho varování; nech se vést jeho instrukcemi; dávej pozor na to, aby vždycky bylo zakotveno v Písmu. Martin Luther řekl: „Moje svědomí bylo zajato Božím Slovem a jít proti svědomí nebo proti Písmu není ani správné a ani bezpečné.“ Skutečnost, že to „každý dělá“, neznamená, že ty bys to měl „dělat také“. Když ti to „projde“, neznamená to, že to nebude mít žádné následky. Skutečnost, že z toho „nemáš špatný pocit“, neznamená, že to je správné. Pokud se chceš skutečně zavázat k chození s Bohem, musíš Lutherovo životní pravidlo učinit svým pravidlem: „Moje svědomí bylo zajato Božím Slovem.“

„Když se Abraham třetího dne rozhlédl…“ 1. Mojžíšova 22:4

Bible třikrát říká: „Když se Abraham…rozhlédl…“ To reprezentuje tři etapy tvého chození s Bohem:

1. Okamžik, kdy se ti Bůh zjeví. „I ukázal se Hospodin Abrahamovi…když seděl…ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil…sklonil se k zemi a řekl: ,…nepomíjej svého služebníka‘“ (1. Mojžíšova 18:1–3). Ve tvém životě musí být okamžik, kdy se potkáš s Pánem, padneš k Jeho nohám a řekneš: „Potřebuji tě. Nepomíjej mě.“
2. Okamžik, kdy tě Bůh nasměruje správným směrem. „Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo (oběti)…“ (1. Mojžíšova 22:4). Bůh ho vyzýval k tomu, aby obětoval Izáka, syna, kterého vroucně miloval. Co od tebe dnes Bůh žádá? Řekni „ano“ a nikdy toho nebudeš litovat.
3. Okamžik, kdy tě Bůh zaopatří takovým způsobem, že tě to ohromí. „Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy…a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna“ (1. Mojžíšova 22:13). Všimni si, Abraham nenazýval Boha „Jehova Jireh“ (Hospodin zaopatří), až když se najednou beran objevil. Ne, ještě před tím, než byl beran v dohledu, než došli na místo oběti, Abraham řekl: „…Bůh sám si vyhlédne beránka…“ (Bůh sám se postará – přel. z angl.). Víra prohlašuje: „Ještě před tím, než něco potřebuji, Bůh už připravil na místo své Boží zaopatření.“ Všimni si, co řekl Abraham: „Na hoře Hospodinově se uvidí (na hoře Hospodinově to bude připraveno – přel. z angl.)“ (1. Mojžíšova 22:14). Když budeš tam, kde tě Bůh chce mít, On se postará o každou tvou potřebu.

„Koho Pán miluje, toho přísně vychovává…“ Židům 12:6

Boží náprava není odmítnutí. Jeho zamítnutí tvého jednání není zamítnutí tvé osoby. K tomu, abys duchovně rostl, musíš pochopit, že někdy tě povede ke kázni. V těchto dobách se musíš pevně držet pravdy, že tě miluje, jinak se budeš pokoušet změnit sám sebe a zasloužit si Jeho lásku. Problém je v tom, že ji už máš, a ty o tom nevíš! Nic nás nemůže oddělit od lásky Boží (viz Římanům 8:38–39). Proto se zeptejme:

1. Jak nás Bůh vede ke kázni? „Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání“ (Zjevení 3:19). Všimni si slov z anglického překladu: „Říkám jim o jejich chybách…“ Bůh ti dá vědět, když sejdeš ze správné cesty.
2. Proč nás Bůh vede ke kázni? „Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem více poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen po krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli“ (Židům 12:7–11).

„…před ním vylévám své lkání…“ Žalm 142:3

Nauč se modlit žalmy. Zahrnují škálu lidských emocí od vděčnosti přes zlost, strach, až po osamělost a zármutek. Žalmista nevynechá ani jeden takt, když přijde na život. Ne život takový, jaký bychom chtěli mít, ale na život takový, jaký je: „…před ním vylévám své lkání, o svém soužení mu vypovídám.“ Ventiluje svou bolest před Bohem a dovoluje sám sobě ji „pociťovat“. To vyžaduje odvahu, především když chceš vypadat statečně. John Ortberg napsal: „Tolik jsem se trápil bolestí ze selhání, že jsem ji odmítl přijmout a poučit se z ní. Nebyl jsem se schopen uzdravit a posunout se dopředu. Chtěl jsem ji pochovat tak hluboko, aby nikdo nikdy neuhádnul, že tam kdy byla – ani dokonce já sám.“ Zní ti to povědomě? Bible nás neodrazuje od procesu zármutku, jenom nás varuje před tím, abychom v něm uvázli. „Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá“ (Žalm 30:6). K tomu, abys dospěl k ránu s plesáním, musíš prožít noc pláče. F. B. Meyer píše: „Jsou takoví, kteří kárají za slzy jako za něco zženštilého, za projev rezignace, za něco nekřesťanského. Utěšují nás chladně a přikazují nám, abychom nasadili ztuhlý výraz obličeje bez slz. Mohli bychom si položit otázku, jestli člověk, který nepláče, může skutečně milovat. Zármutek je jenom truchlící láska; jeho nejpřirozenějším výrazem jsou slzy.“ Ježíš plakal. Obrácení křesťané v Efezu plakali, když objímali apoštola Pavla, jehož tvář už nikdy neměli spatřit. Proto klidně vylévej před Bohem své srdce. Je to životně důležitý krok k tomu, aby ses stal celistvým.

„…není tu nikoho, kdo by se ke mně znal… “ Žalm 142:4 (přel. z angl.)

Lidé přicházejí do sboru a hledají světlo a teplo! Chtějí vědět, že se o ně zajímáme. Dobré kázání a hudba je možná přivedou dovnitř, ale pečující vztahy je budou přivádět stále znovu. Můžeš se cítit osamělý v davu, dokonce i v takovém, kde se káže o lásce a je tam okamžik „podání si ruky se sousedem“ během každé bohoslužby. Kdybychom si udrželi 10 procent těch, kteří prošli dveřmi našeho sboru, naše sbory by neustále rostly. Řekneš: „Bible učí, že když člověk chce mít přátele, musí být přátelský.“ To je pravda, ale lidé s sebou přinášejí zranění z minulosti, zápasy ze současnosti a nevyslovené obavy ohledně své budoucnosti. Chtějí vědět toto: „Budeš mě milovat takového, jaký jsem, i když se nevejdu do tvých představ a nezměním se tak rychle, jak bys chtěl?“ Často naše přísná struktura brání tomu, aby se to stalo. Pastore, pokud tvým největším zájmem v pondělí je vědět, kolik lidí bylo v neděli ve shromáždění, pak prozkoumej své srdce. Možná se více zajímáš o svou vlastní image než o naplnění potřeb lidí. Ježíš řekl svým učedníkům: „Nazval jsem vás přáteli…“ (Jan 15:15). Mnoho lidí je plachých, nedůvěřivých a mají vztahové problémy. Máme plnou moc z nich učinit přátele, nejen zahřívače lavic a poplatníky. Písmo říká: „Berte na sebe břemena jedni druhých…“ (Galatským 6:2), protože sdílené břemeno je lehčí. Mnozí z těch, kdo přicházejí do sboru, nehledají hlubokomyslné odpovědi, jenom se chtějí cítit opečováni. Když se to stane, otevřou se Boží lásce a stanou se zázraky.

„A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“    Ma­touš 7:24

John Ruskin řekl: „Největší odměnou za lidskou námahu není to, co za ni člověk dostane, ale to, kým se skrze ni stane.“ Říká se, že když Michael Eisner, ředitel společnosti Disney, měl narýsované plány pro stavbu domu, jedna stěna byla tak tenká, že by se málem ohýbala pod svou vlastní tíhou. Dům jednoho softwarového milionáře měl borovicové obložení, které shnilo, ještě než byl dům dokončen. Byli příliš zaneprázdněni na to, aby si toho všimli? Architekti říkají, že pro lidi jsou konstrukční detaily nudné; raději dávají peníze za pompézní věci. Ale jsou to základy, které určují sílu, stabilitu a nakonec hodnotu domu. Vkládáš všechno své úsilí do údržby image a přitom zanedbáváš základní věci, jako je tvůj postoj, čestnost a Bohem daný záměr? Ježíš řekl: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále…(dům)…nepadl, neboť měl základy na skále“ (Matouš 7:24–25). Domy postavené na písku jsou postavené rychle, jsou levné a je snadné je postavit; poskytují přechodné pohodlí a okamžité uspokojení. Stavět na skále je obtížné; zabere to čas, stojí to úsilí, vyžaduje to prozíravost a vytrvalost – ale výsledky stojí za to. Pokud si nejsi jist tím, jaký dům stavíš, všimni si toho, co se stane, když uhodí bouře! Dům postavený na skále vydrží tu stejnou bouři, která srovná se zemí domy, které stojí na písku. Jednoduše řečeno, neexistují žádné zkratky. Charakter je výsledkem přijetí závazku, zásadovosti a budování podle principů Božího Slova. Když tyto věci učiníš základem svého života, pak ustojíš každou bouři.

„Vzpomeňte si na Lotovu ženu!“ Lukáš 17:32

Když učitelka nedělní školy řekla své třídě: „Lotova manželka se otočila a změnila se v solný sloup,“ jedno dítě odpovědělo: „To nic není! Moje maminka včera jela autem domů, otočila se a proměnila se v telefonní sloup!“ Lotova žena se pouze stručně objevuje v jednom oddílu Písma, tak proč Ježíš řekl, abychom na ni pamatovali? Ze dvou důvodů:

1. Investovala svůj život do něčeho, co nemělo žádnou budoucnost. Jan píše: „A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky“ (1. Janova 2:17). Bůh se pokoušel dostat Lotovu ženu ven ze Sodomy, ale ona nebyla schopna dostat Sodomu ze sebe. Když přemýšlela o tom, co opouští, podívala se nazpět a změnila se v mrtvý monument. Když Bůh říká, že je čas se pohnout, tak neváhej! Nebuď takový, jako ti, kteří s Ním kdysi chodili, svědčili svým spolupracovníkům skrze svou práci, dominovali jako zářící světla ve společnosti, ale nyní ochladli a nereagují.
2. Tvá rozhodnutí mají důsledky. Kdyby Lotova žen a nepřestala jít kupředu, byla by na místě, kde by chránila své dcery, když se dostaly do jeskyně. Místo toho se staly oběťmi zneužití a incestu. Než ztratíš své děti, otrávíš své manželství a zničíš svůj život tím, že se odmítneš rozejít se svou minulostí, „vzpomeň na Lotovu ženu“. Nedostala se do bezpečí, ale dostala se do Písma v dostatečné míře na to, aby nás varovala před třemi věcmi: a) samolibostí; b) zapletením se do špatných věcí; c) rozděleným srdcem!

„…vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Iza­iáš 40:31

Watchman Nee napsal velmi úspěšnou knihu nazvanou Obyčejný křesťanský život. Proč takový název? Protože pouze tehdy, když chápeš, co je „normální“ v křesťanském životě, tehdy budeš schopen rozeznat období, ve kterém jsi, přesně ohodnotit okolnosti a přizpůsobit se. V jednom okamžiku Pavel vzkřísil muže z mrtvých; jindy píše: „…až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme“ (2. Korintským 1:8). Bible říká: „Eliáš byl člověk jako my…“ (Jakub 5:17). Jednoho dne svolává oheň z nebe, druhého dne má sebevražedné myšlenky a je v hluboké depresi. Toto nemůžeš použít jako záminku pro duchovní letargii, musíš rozlišovat. Víra nás neosvobozuje od životních období; pouze nás uschopňuje procházet jimi úspěšně. Proto:

1. Pokud jsi letec. Jestliže jsi Bohem požehnán a prožíváš úspěch přesahující tvé přirozené schopnosti, raduj se z toho. Ale vždycky si pamatuj, že tvoje schopnost létat pochází od Boha – ne z tebe. Když na to zapomeneš, spadneš dolů!
2. Pokud jsi běžec. Děkuj Bohu za to, že se stále ještě účastníš závodu. Nesrovnávej se s těmi, kteří létají vysoko, ať neztratíš odvahu, a nesrovnávej se s chodci, abys nezpychl. Pokračuj v běhu a tvůj čas přijde.
3. Pokud jsi chodec. Nepřestávej pokládat jednu nohu před druhou. V některé dny bolest, ztráta odvahy a vyčerpání znemožňují let ve výškách nebo běh; jediné, čeho jsi schopen, je chodit bez mdloby, a i to je dokonce obtížné. To není problém; dovol sám sobě být tam, kde jsi. Bůh si cení i chůze. Pokud to je to nejlepší, co můžeš dělat, tak to stačí!

„K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“ Iza­iáš 40:26

G. K. Chesterton napsal: „Svět nemá nedostatek zázraků, ale nedostatek smyslu pro zázraky.“ Říká se, že kdyby země byla tak malá jako měsíc, její gravitace by nesplňovala naše potřeby. Na druhé straně, kdyby byla tak velká jako Jupiter, její extrémní gravitace by téměř znemožňovala lidský pohyb. Kdybychom byli tak blízko slunci jako Venuše, horko by bylo nesnesitelné; kdybychom byli tak daleko, jako Mars, ve všech oblastech by byl sníh a led každou noc. Kdyby oceány měly poloviční velikost, měli bychom pouze 25 procent současných srážek; kdyby byly o jednu osminu větší, roční srážky by se zvýšily o 400 procent a změnily by zemi v obrovský neobyvatelný močál. Voda tuhne při 0°C. Ale kdyby se tato zákonitost týkala oceánů, množství tání v polárních oblastech by nebylo v rovnováze a my všichni bychom skončili obalení ledem. Aby tomu Bůh zabránil, vložil sůl do moře, a tak upravil jeho bod mrazu. To je práce na jeden den, že? Žalmista napsal: „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře… Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život…“ (Žalm 104:24–33). Pokud tě Boží zručnost nepřiměje k tomu, abys Ho chválil a chtěl Ho znát více, co tě tedy k tomu přiměje? John Stott řekl: „Naším největším důvodem k chloubě je Bohem stvořená schopnost Ho znát, mít s Ním osobní vztah, milovat Ho a uctívat Ho. Skutečně jsme opravdovými lidskými bytostmi tehdy, když jsme na kolenou před naším Stvořitelem.“