„On všechno učinil krásně a v pravý čas…“ Kazatel 3:11
Život na vrcholu je piknik, ale co s životem v jámách? V časech zmatků, zápasu, tíhy, pochyb, osamělosti a selhání, kam půjdeme? V klasickém díle „Dopisy ďáblovi“ od C. S. Lewise staršího ďábel mluví se svým synovcem Wormwoodem o jejich společném nepříteli, Pánovi. „Nenech se podvést, Wormwoode. Naše věc nikdy není ve větším nebezpečí než když člověk, který už netouží, ale stále má v úmyslu naplňovat Nepřítelovu vůli, se dívá kolem po vesmíru, a vypadá to, že se z něj vytratila každá stopa po Něm, se ptá, proč byl opuštěn, ale stále poslouchá!“ Když je naše jáma hluboká a vypadá to, že Bůh není nikde nablízku; když se vaše modlitby odrážejí jako prázdná ozvěna, co tehdy dělat? „Už žádné touhy“ – všechny pozitivní emoce jsou vyhaslé. „Ale stále mít v úmyslu“ – nic nezůstává kromě pouhé odvážné víry, kterou můžeme dát dohromady jenom proto, abychom se drželi nad vodou. Když už to nevypadá reálně, důvěřujeme, a skrze víru a nic jiného „stále posloucháme“.
Naše smysly se zdeformují, dokonce zchromnou v životních jámách. Začneme pochybovat o realitě Božího Slova, našem postavení v Kristu, a věříme, že naše emocionální bolest je důkazem toho, že jsme ztraceni a věci jsou beznadějné. Taková období pouště nás zanechávají s pocity vzdálení se, odcizení se Bohu. Takové pocity se objeví u těch, kteří spočívají v jamách, zatímco přemýšlení a mluvení ve víře zní nepřesvědčivě a vyvolává smíšené pocity. Ale nepřítel ví, že jeho případ nikdy není ve větším nebezpečí, než když se Boží dítě „dívá kolem po vesmíru a vypadá to, že se z něj vytratila každá stopa po Něm, ptá se, proč bylo opuštěno, ale stále poslouchá!“