„…stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky…“ Efezským 2:10
Jsme spaseni k tomu, abychom sloužili, ne abychom seděli stranou. Ale můžeme být přetíženi i v pozici, do které jsme byli ustanoveni. Moc rádi sloužíme Pánu, ale naše postoje nás někdy přivádějí do stresu. Jedovatá směs pocitu nedostatečnosti a perfekcionalismu ve službě vede k syndromu vyhoření. Tlačí nás to k tomu, abychom se chovali fanaticky a naléhavě, tím se zmenšuje naše radost a zvyšuje naše napětí. Cítíme se v pasti. Nevíme, jestli máme ode všeho odejít a cítit se špatně, nebo pokračovat a cítit se přemoženi. Takže buď se staneme přehnaně zodpovědnými tím způsobem, že plníme naše vlastní pracovní úkoly plus úkoly všech ostatních, nebo vypadneme ze hry a necháme všechnu práci druhým. Jaké je řešení? Zde jsou dvě rady:
1) Musíme přestat sloužit s tím, že chceme potěšit druhé. Je to špatný motiv a nikdy nefunguje. A když nefunguje, usilujeme ještě více o uznání a skončí to naším zklamáním. Pavel píše: „Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Galatským 1:10). Pochvala musí přijít od Boha, ne od lidí.
2) Musíme přestat sloužit v naší vlastní síle. Ježíš řekl: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn“ (Jan 5:19). Pohybují se společně jako ruka v rukavici. To je spolupráce a vzájemná závislost. „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“ (Jan 15:4). Tak sloužil i Pavel. „O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou“ (Koloským 1:29). Pracoval tvrdě, ale ta energie byla Boží, ne jeho. Proto musíme pamatovat na náš zdroj efektivnosti a tak zmírnit stres související se službou.