„…je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí.“ Jakub 1:6
Zde jsou dva další životní stabilizátory:
1) Poddání se. Naše „já“ vždycky chce dělat věci „svým způsobem“, pro naše účely a naše potěšení. Výsledkem je ztvrdnutí našich postojů – nebezpečný vzdor vůči Bohu. Proto Jeho Slovo říká: „…povzbuzujte se navzájem den co den…aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil“ (Židům 3:13). Tak jako rybník postupně zamrzá v zimě, stejně tak naše tvrdohlavost pomalu zatvrzuje a ničí naši duchovní citlivost. Jemná autorita Ducha už s námi nepohne; jsme ponecháni pocitu spokojenosti a ospravedlnění při konání našich vlastních věcí k naší vlastní zkáze. Není špatné mít svou vlastní vůli a Bůh nás z toho nebude „léčit“ nebo „zachraňovat“. Ale Jeho záměrem je, abychom svou vůli uvedli do souladu s tou Jeho. Dobrý závodní kůň musí mít svou vůli proto, aby mohl vyhrát, ale jeho vůle musí být podřízena jezdcovu vedení, jinak by bylo vítězství nemožné. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žalm 51:17).
2) Obětování sebe sama. Filozofií světa je „získej a podrž si všechno, co můžeš!“ Málo věcí nám vezme pokoj a stabilitu tak jako tato filozofie. „Starej se jen sám o sebe“ není principem království. „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Matouš 16:25). Psychologové říkají, že chamtivost a lpění na věcech a lidech z nás činí lidi ustrašené, vlastnické, kontrolující a těžko se sžívající! Proto Ježíš řekl: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej“ (Lukáš 17:33). Už ses pokoušel o všechno ostatní – nyní zkus plně se vydat Bohu!