„Pavel, služebník (nevolník) Krista Ježíše…“ Římanům 1:1
Když Pavel nazval sama sebe Kristovým „služebníkem” (nevolníkem), odkazoval se na starozákonní právo, podle kterého jsi měl sloužit svému pánovi šest let. Nicméně právo říkalo, že v sedmém roce musíš být osvobozen. Jestliže ses však obrátil, když jsi byl osvobozen, a řekl: „Pane, nesloužím ti proto, že musím, ale protože chci,“ pak tě tvůj pán vzal k soudci a propíchl ti ucho, což značilo, že mu patříš navždy; tak ses zavázal k tomu, že mu budeš naslouchat a poslouchat ho (viz 2. Mojžíšova 21:6).
Modli se dnes: „Pane, nesloužím ti proto, že musím, ale protože chci. Propíchni mé ucho, označ mě jako svého, připoutej mě k sobě, abych nikdy nemohl patřit nikomu jinému.“
Když se ze služby vytratí nadšení, stane se prázdnou profesí. Slovo „sloužit“ je sloveso. Říká, co děláš, ne za koho se prohlašuješ. Slovo „služebník“ se také odkazovalo na otroka třetí úrovně připoutaného k veslu na římské lodi. Ve dne v noci jsi vesloval podle úderu bubnu, ať jsi byl v bitvě nebo v obchodní službě, a očekával jsi, že zemřeš připoután k veslu. Jaký obraz! To měl Pavel na mysli, když napsal: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Římanům 12:1). Když se zamyslíš nad tím, co pro tebe Kristus udělal, žádá se toho od tebe příliš?