„Jsme přece jeho dílo…“ Efezským 2:10
Strach z toho, že je člověk „nic“, jenom „velká nula“, se může stát proroctvím, které se samo naplní. Funguje to takto: když máš jít na pracovní pohovor, dostaneš strach a myslíš si: „Nikdy na ně neudělám dobrý dojem, vypadám hloupě. Budou mi klást otázky, na které neumím odpovědět.“ Pak i myš ve lví jámě má lepší šanci na úspěch. Skutečně totiž selžeš a sestoupíš do ještě nižšího patra „sklepa sebeodsouzení“. Nebo se zamysli nad dívkou, která je pozvána na schůzku s chlapcem, který dobře vypadá. Je tak „krásný“, že se dívka ptá, co na ní vidí? Je si jistá tím, že jakmile ji pozná, ukončí s ní vztah. Takže pocit nejistoty ji žene k tomu, aby použila jediného nástroje, kterému důvěřuje, svého těla. Spí s ním na první schůzce ze strachu, že by jinak nebyla druhá schůzka, a cítí se nakonec jako žena na jedno použití, kterou se ale nechtěla stát.
Strach z bezvýznamnosti vede k výsledku, kterého se děsíš, a dovádí tě přesně na místo, kterému se snažíš vyhnout. Zastav se! Jsi v nesouladu s Bohem! Zpochybňuješ Jeho úsudek a navrhuješ mu jiné možnosti. Jeho Slovo říká, že na tebe nemůže přestat myslet. Kdybys mohl sečíst Jeho myšlenky na tebe, bylo by jich „víc než písku“ (viz Žalm 139:18). Proč tě Bůh tolik miluje? Ze stejného důvodu, jako malíř miluje své malby. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Efezským 2:10).
Takže každé ráno, když vstaneš, podívej se do zrcadla a řekni sám sobě: „Záleží na mně, protože Bůh mě miluje!“