„Mouka ve džbánu neubude…“ 1. Královská 17:14
Lidé se džbány.
Uprostřed ničivého hladomoru poslal Bůh proroka Elijáše do Sarepty a řekl mu, že má navštívit jednu vdovu a ta mu dá najíst. Proč Bůh neposlal Elijáše do bohaté rodiny? Protože taková rodina nepotřebuje zázrak, ale vdova ho potřebovala! Když Elijáš požádal tu ženu o něco k jídlu, řekla mu: „…mám ve džbánu jen hrst mouky…“ (1. Královská 17:12). Měla dost pouze na jedno další jídlo a potom měla ona i její syn zemřít. Možná si pomyslíš: „Typický kazatel! Vezme ti poslední sousto z pusy a poslední haléř z kapsy.“ Naopak, tohle byl ten nejlepší den jejího života! Právě měla vstoupit na území zázraků. Nejdříve však musela překonat strach z dávání. Elijáš jí řekl: „Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť‘“ (1. Královská 17:13-14). Den po dni, bez výjimky, sahala znovu do džbánu a nacházela další mouku. Zjistila, že když posloucháš Boží Slovo, On naplní každou tvou potřebu (viz 1. Královská 17:15-16).
Jsi člověk se džbánem? Bojíš se vzdát se toho, co máš, pro případ, že nebudeš mít dost? Neboj se. Nikdy nebudeš moci dát Bohu víc, než ti dá On! Ať mu dáš cokoliv, On slíbil, že vrátí takto: „…dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá, vám bude dána do klína“ (Lukáš 6:38).