„Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde.“ Žalm 55:7
Žalmista napsal: „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde“ (Žalm 55:7). Měl jsi někdy podobné tendence? Žel Bohu, není vyhnutí! Ať jdeš kamkoli, sám před sebou neunikneš! Pokoj je záležitostí nitra.
Oceánografové říkají, že i ty nejhorší mořské bouře jen málokdy pronikají hlouběji než sedm a půl metru pod hladinu. Vichřice mohou rvát oceán a vyvolávat vlny přes třicet metrů vysoké, ale pouhých sedm a půl metrů pod hladinou je voda klidná jako v rybníku. Pointa je tato – jediný způsob, jak vždy najít pokoj uprostřed životních bouří, je mít hlubokou zkušenost s Bohem. Křesťané v Koreji mají rčení, které vzniklo v dobách pronásledování kvůli víře v Krista: „Jsme jako hřebíky. Čím více do nás tlučete, tím hlouběji nás zatloukáte; a čím hlouběji nás zatloukáte, tím pokojnějšími se stáváme!“
Když Bůh dopouští, abychom čelili životním bouřím, částí jeho záměru je dostat nás hlouběji – hlouběji do závislosti na něm a do hlubšího vztahu s ním. Kdosi řekl: „Bůh vezme život zničený na kousky a dá nám nezničitelný pokoj.“ Když se přestaneš zaměřovat na problém, se kterým nemůžeš pohnout, a soustředíš na Boha, pro kterého není problém pohnout čímkoli, zažiješ hluboký pokoj. Bude tě provázet, ať půjdeš kamkoliv. Ostatní, až budou sami bojovat s problémy, si toho všimnou a budou k tobě chodit pro radu. Když víš, že nad tebou panuje Bůh, který je v tobě, nebudeš se už chtít poddávat tomu, co je kolem tebe.