„Snažte se žít tiše…“ 1. Tesalonickým 4:11, přel. z angl.
Joe R. Brown z Rochesteru v Minnesotě mluví o zklamání, které prožil, když se pokoušel získat informace o dřívějším zdravotním stavu svého nového pacienta. Ten přišel s manželkou a ta pokaždé odpověděla na jakoukoliv jeho otázku. Nakonec ji lékař požádal, aby z ordinace odešla. Když odešla, zjistil, že pacient nemůže mluvit. Zavolal tedy jeho ženu zpátky, omluvil se jí, že si neuvědomil, že pacient trpí afázií – ztrátou řeči – a nemůže říct ani slovo. Manželka však byla překvapena ještě víc – ani ona to nevěděla! Bible říká, že je „… čas mlčet i čas mluvit…“ (Kazatel 3:7). Proč? Protože mluvit málo může zničit vztah stejně, jako když mluvíme příliš.
Někdy mluvíme proto, že se cítíme sami a máme málo příležitostí mluvit s druhými. Jindy proto, že se nám líbí náš vlastní hlas. Ať je naše motivace jakákoliv, přílišné mluvení zraňuje.
Proto Pavel píše: „Snažte se žít tiše…“ (1. Tesalonickým 4:11, přel. z angl.). Snažit se znamená usilovat nebo vynaložit úsilí. A pokud máš „pusu jako motor“, pak bude třeba ještě většího úsilí, abys ukáznil tento svůj zakořeněný zvyk. Obecně řečeno, je dobré říct méně, než kolik víš. Někdy tvoje síla v určité situaci pramení z mlčení, ne ze slov. Ustrašení lidé mají tendenci pořád žvanit, i když je to při vyjednávání může dostat do zřetelné nevýhody, protože druhému to signalizuje, že je nejistý.
Když Ježíš stál před Pilátem, který ho měl soudit, „… neotevřel ústa…“ (Izajáš 53:7, ČSP). Proč? Protože ve zkoušce nestál Ježíš, ale Pilát! A Ježíš to věděl. Shrnuto tedy, obvykle se víc dozvíš tím, když nasloucháš – nemluv tedy příliš!