„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít … Věříš tomu?“ Jan 11:25–26
Zápasíme s myšlenkou vlastní smrtelnosti. Říká se, že Florence Nightingalová se tak bála smrti, že po krymské válce lehla do postele a v podstatě tam zůstala až do své smrti v roce 1910. Chuck Swindoll ukazuje, jak se lidé snaží toto téma obcházet:
1) Humorem. Myslíme si, že když o smrti budeme vtipkovat, zapomeneme na ni.
2) Ignorací. Ludvík XIV., král Francie, dokonce zakázal, aby před ním někdo slovo „smrt“ vyslovil. Avšak dne 1. září 1715 zjistil, že ignorovat existenci smrti není možné. Lidé, aby zabránili viditelnému důkazu, že se přibližují smrti – stárnutí, utratí hodně peněz za krémy proti vráskám, botoxové injekce a plastické operace.
3) Naivitou. Jeden evropan si postavil speciální místnost, aby mohl dále žít vedle své zesnulé ženy. Jeho postel stála vedle její rakve. Pokoj byl vyzdoben květinami a svíčkami. Každý den jí psal báseň v naivní snaze vyhnout se bolesti z její smrti.
4) Strachem. Pasažéři v letadle bez rozdílu věku často křičí a ječí, když vzdušné víry způsobí náhlé propady a letadlo se celé klepe.
Dobrou zprávou je, že se smrti nemusíme bát! Ten, kdo ji porazil řekl: „… já jsem živ a také vy budete živi“ (Jan 14:19). Když učiníš pokání a vydáš svůj život Kristu, máš jeho osobní příslib věčného života. Poté, co Lazar zemřel, řekl Ježíš jeho sestře Martě: „Já jsem vzkříšení a život … každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11:25–26).
Pokud tomu věříš, budeš žít navěky s Kristem.