„… Bůh nikomu nestraní…“ Skutky 10:34
Tolerance neznamená jen ochotu přijímat odlišnosti druhých. Znamená uznávat právo druhého přemýšlet, jak chce, a chovat se podle svého přesvědčení. Jednou z velkých zkoušek duchovní zralosti je naše ochota milovat ty, jejichž názory a chování jsou pro nás nepřijatelné, a modlit se za ně. Místo, abychom odsuzovali lidi, kteří chybují, měli bychom na ně nahlížet jako na nevidomého, který jde k okraji srázu. Naší reakcí by nemělo být je odsoudit, ale prokázat soucit a snažit se jim ukázat bezpečnější cestu. Ujasněme si, že soucit není kompromis; přece bychom neobvinili z kompromisu Boha, který miluje hříšníky a nenávidí hřích. Proč bychom prostě nenapodobili našeho nebeského Otce?
V biblických dobách židé shlíželi na pohany svrchu a označovali je za „psy“ (viz Matouš 15:26–28). Přišel však Ježíš, tyto „psy“ vykoupil a udělal z nich učedníky. Když pohan Kornélius pozval žida Petra k sobě domů, Petr se zdráhal. Vysvětloval to slovy: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje“ (Skutky 10:28). Bůh vyvracel zakořeněné tradice a otevíral nové příležitosti pro evangelium. Petr pokračoval: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé“ (Skutky 10:34–35).
Co když Bůh chce pro svou slávu rozšířit hranice tvého myšlení? Jestli jsi tomu otevřený, požehná ti.