„… slyšel vaše reptání proti Hospodinu.“ 2. Mojžíšova 16:7, B21
Když reptáš, Bůh to bere osobně. Je to nedůvěra v jeho slovo, které říká: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Římanům 8:28). V Bibli se píše, že když faraón propustil Izraelce, Bůh je nevedl do země Pelištejců tou nejkratší cestou: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta. Proto Bůh vedl lid oklikou…“ (2. Mojžíšova 13:17–18).
Bůh má nade vším nadhled od začátku až do konce, a proto tě někdy vede oklikou! Jednou to pochopíš a přestaneš reptat. Když Izrael reptal: „Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem … a pohltil okraj tábora“ (4. Mojžíšova 11:1). Dale A. Robbins k tomu napsal: „Přestali důvěřovat Hospodinu, raději si sami chtěli zajistit živobytí, ochranu a rozhodovat o svém životě … Podstatou celého křesťanství je však předpoklad, že Ježíš přišel právě proto, aby se stal ‚pánem‘ našeho života a my mohli být v jeho náručí skryti. Když si křesťané stěžují, je to vlastně výčitka proti Bohu. V podstatě tím dávají najevo, že mu nedůvěřují. Hospodin ‚… slyšel reptání, jak jste proti němu reptali‘ (2. Mojžíšova 16:8).“
Když na tebe dolehnou těžkosti, nepodléhej pokušení reptat. Navzdory tomu chval Pána, že tě vším provede. „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1. Tesalonickým 5:18). Vděčnost je totiž opakem reptání. Vděčností vlastně dáváme Bohu najevo, že za všechnu péči, kterou o nás má, za vše, co pro nás dělá, a ve všem, co zaslibuje, mu důvěřujeme. Žalmista říká: „Přinášej Bohu oběť vděčnosti … vysvobodím tě…“ (Žalm 50:14–15, B21). Vděčnost – nikoli reptání – motivuje Boha, aby jednal ve tvůj prospěch.