„Nemůžete se skrýt za náboženskou maskou … dříve nebo později maska sklouzne.“ Lukáš 12:2, přel. z angl.
Lektorka a spisovatelka Julie Ann Barnhillová píše: „Povedlo se mi tajit své hříchy pod maskou jeptišky. Většinu mého života se mi dařilo, aby moji pravou tvář nikdo neodhalil … 99,9 procent mých hříchů nikdy nespatřilo světlo světa. Budila jsem dojem, že jako věřící vedu šťastný rodinný život, ale ve skutečnosti jsem pouze odváděla pozornosti od temných stránek svého života. Ale za jakou cenu! Neupřímnost ohledně zbytečného utrácení vedla k finančnímu krachu mého manželství; závist mě připravila o přátelství a spokojenost; nezvladatelný vztek, který mě v pubertě vedl až k sebepoškozování, se za pár let přetavil do výbuchů nepříčetného vzteku vůči mým vlastním dětem. A když jsem nakonec zůstala osamocená a v depresi, podal mi ‚pomocnou ruku‘ alkohol. Možná tě napadlo: ‚Fajn, ale to je její třináctá komnata – mě se to stát nemůže.‘ Ano, můžeme vzít v úvahu, že je to vždy scénář třinácté komnaty druhých, ale nemůžeme pominout skutečnost, že nám se samota naší třinácté komnaty také nevyhne. Vyznávat něco jen na oko se totiž snadno zvrhne do laciného scénáře nekonečných telenovel. Sem tam něco přiznat nestačí. Upřímné pokání totiž vede k radikálnímu odpuštění, kterého se nám dostane jen v Kristu. Týká se všeho, co jsme kdy udělali bez ohledu na to, jak špatné to bylo. Ježíš zná naše tajemství skrývaných hříchů, a přesto ho neodradí od toho, aby nás miloval. Ony tajnosti však mohou vytvořit bariéru mezi námi samými a svobodným životem bez sebeodsuzování, který pro nás Bůh zamýšlel. Své hříchy vyznáváme proto, abychom našli vykoupení, záchranu a věčný život. Proto sdílíme naše tajné třinácté komnaty s důvěryhodnými přáteli, abychom prostřednictvím obyčejných lidských vztahů s tim, koho milujeme, poznali realitu nadpřirozeného vnitřního uzdravení.“