„Jestliže (dobrovolně) přiznáme, že jsme zhřešili a vyznáme své hříchy…“ 1. Janova 1:9, přel. z angl.
Nikdo z nás nesplňuje Boží požadavky – ani při nejlepší vůli a snaze (viz Římanům 3:23). Takže co s tím? „Říkáme-li, že jsme bez hříchu (tedy odmítáme připustit, že jsme hříšníci), klameme a svádíme sami sebe a pravda (kterou představuje evangelium) v nás není (nepřebývá v našem srdci). Jestliže (dobrovolně) přiznáme, že jsme zhřešili a vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý (věrný své vlastní přirozenosti a zaslíbením), že nám hříchy odpouští (pouští z hlavy naše nezákonné počínání) a očišťuje nás (nepřetržitě) od každé nepravosti (ode všeho, co není v souladu s jeho vůlí, ať jde o cíle, myšlení nebo skutky)“ (1. Janova 1:8-9, přel. z angl.).
Pokud jde o Boží odpuštění, je lepší vědomí než pocity. Boží odpuštění funguje takto: Vědomí hříchu vede k usvědčení z hříchu a usvědčení z hříchu vede k jeho vyznání. Vyznání hříchu vede k očištění od hříchu a očištění vede k tomu, že přistupujeme k Bohu s důvěrou (viz 1. Janova 3:21-22).
Možná si říkáš, že nejsi hoden Božího odpuštění. Nikdy ho nebudeš hoden! Boží odpuštění se nezakládá na tvé hodnotě, ale na Kristově! Navíc Bůh není jako tví rodiče; nevyžaduje, aby ses cítil trapně a byl několik dnů nešťastný, aby ses nejdříve „poučil ze své lekce“, než ti odpustí. To by totiž znamenalo, že se na Božím odpuštění něčím podílíš. Odpuštění je ale z milosti, a jedině z milosti (viz Efezským 2:8-9)! „Milost“ znamená „nezasloužená přízeň“. Když ti Bůh odpouští, vzdej mu čest tím, že odpustíš sám sobě a půjdeš v životě dál.