„Já bych vám však svými ústy dodával odvahu…“ Jób 16:5
I když byla operace úspěšná, pacient v sobě může nosit zjizvenou tkáň, která způsobuje přetrvávající bolest a nepříjemnosti. A stejné je to i v životě. Někteří lidé ve tvém okolí nosí masku úspěchu, ale uvnitř mají rány, o nichž nejsou schopni mluvit.
Komik Jonathan Winters v jednom rozhovoru řekl, že jeho život byl poznamenán krutými výroky, které jako dítě slyšel od rodičů. „Nejsem žádný uplakánek, ale některé věci si pamatuji velmi živě – a je v tom mnoho bolesti.“ Jeho otec mu řekl: „Jsi to nejtupější dítě, které znám.“ Když se během druhé světové války přidal k námořní pěchotě a odjel do Jižního Pacifiku, nedostalo se mu ze strany matky žádné podpory. Po návratu domů, zjistil, že matka rozdala jemu drahé osobní věci, které měl uložené v podkroví. Byl zoufalý, ale její reakce byla: „Jak jsme mohli vědět, že to přežiješ?“ Z Winterse se postupně stal jeden z nejznámějších světových bavičů a komiků, ale emocionální jizva zůstala.
Pochop, tvá slova mohou zranit, nebo uzdravit. Mohou někoho povzbudit, nebo v něm utvrdit pocit vlastního selhání a bezcennosti. Jób, který utrpěl větší ztrátu, než většina z nás kdy pozná, řekl: „Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast“ (Jób 16:5). Jak můžeš pomoci někomu, kdo je zraněný? Tím, že mu řekneš svůj názor? Ne, tím, že mu poskytneš jediný názor, na němž záleží, ten Boží! A Bůh říká: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství“ (Jeremjáš 31:3).