„Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul…“ 1. Janova 3:1, B21
Když bojuješ s pocitem odmítnutí, může se to projevit různými způsoby:
1) Stáváš se perfekcionistou. To však nefunguje, protože potřeby a očekávání druhých lidí jsou natolik rozdílné, že je nemožné, abys vyhověl všem.
2) Spokojíš se s málem. Snášíš přehlížení a zneužívání, protože máš za to, že si je zasloužíš, nebo se bojíš, že je to jediný způsob, jak si můžeš zachovat „přízeň lidí“.
3) Stáváš se agresivním. Pocit odmítnutí může způsobovat, že za vším vidíš osobní útok, ačkoli tomu tak není. A tak si nasadíš boxerské rukavice a jdeš do ringu.
4) Snažíš se vše dělat sám. Říkáš si: „To zvládnu sám. K čemu vůbec potřebuji další lidi?“ V důsledku se uzavíráš před druhými. Tvé fyzické, duchovní a emocionální potřeby zůstávají nenaplněny a ty se cítíš osamocený.
5) Zapřísaháš se, že už k sobě nikdy nikoho nepustíš tak blízko, aby tě mohl zranit. To zní sice dobře, ale uzavírání se před lidmi způsobí, že trpí všechny tvé vztahy.
6) Přitahuješ špatnou společnost. Dokud budeš žít s pocitem odmítnutí a méněcennosti, budeš k sobě přitahovat špatné lidi.
Pravdou je, že když vlastní hodnotu zakládáš na jakémkoli jiném názoru než na Božím, budeš vždy náchylný k odmítnutí. Kritika tě oslabí a neúspěch ti zabrání zkusit to znovu. A co je horší, nikdy v sobě neobjevíš jedinečnou a úžasnou osobnost, jakou tě Bůh stvořil. Co tedy s tím? Jan nám říká: „Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme!“ (1. Janova 3:1, B21). Překonání pocitu odmítnutí začíná pochopením a přijetím toho, jak moc nás Bůh miluje a váží si nás.