„… milerád se vydám z posledního, i sám sebe vydám za vaše životy…“ 2. Korintským 12:15, B21
Pomáhat lidem přináší velké uspokojení. Když strávíš den službou druhým, uléháš s dobrým pocitem a klidně spíš. Na změnu postoje srdce nikdy není pozdě, i když jsi většinu svého života strávil honbou za sobeckým ziskem. Dokonce i Scrooge (postava nevrlého staříka z knihy „Vánoční koleda“ od Charlese Dickense) zjistil, že může změnit svůj život a začít dělat něco pro druhé.
Tak to udělal i Alfred Nobel. Když v novinách uviděl svůj nekrolog, byl šokován. (Ve skutečnosti zemřel jeho bratr, redaktor ale v nelichotivém prohlášení omylem uvedl místo něj jméno Alfreda, protože výbušniny, které jeho firma vyráběla a z nichž profitovala, zabily mnoho lidí.) Nobel se tehdy zavázal, že zbytek života stráví propagací míru a oceňováním přínosu lidstvu. Tak vznikly Nobelovy ceny!
Když vystoupíš sám ze sebe a začneš něčím prospívat druhým, začneš opravdu žít. Nesobeckost je sama o sobě odměnou, nezávisí na reakci druhých. Podle stejné zásady žil i apoštol Pavel: „Pokud jde o mě, milerád se vydám z posledního, i sám sebe vydám za vaše životy, i když čím více vás miluji, tím méně jsem milován“ (2. Korintským 12:15, B21). Když vidíš čtyřleté dítě, tak u něj sobectví očekáváš. Když ale totéž vidíš u čtyřicetiletého člověka, není to příliš atraktivní, že? Zdá se, že ze všech vlastností, o něž můžeme usilovat, má nesobeckost největší vliv na kultivaci ostatních ctností. Ano, jde to proti lidské přirozenosti. Pokud se ale naučíš myslet nesobecky a staneš se dárcem, bude pro tebe mnohem snazší rozvíjet další ctnosti, jako je vděčnost, láska, úcta, trpělivost a disciplína.