„Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás…“ Filipským 1:3
Pavel často vyjadřoval uznání lidem, kteří mu pomohli. „Děkuji Bohu … za vaši účast na díle evangelia…“ (Filipským 1:3-5). „I vy to víte, Filipští, že … ani jedna církev se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami; vždyť i do Tesaloniky víc než jednou jste mi poslali na mé potřeby. Ne že by mi šlo o dary; jde mi o to, aby rostl zisk, který se připisuje k vašemu dobru“ (Filipským 4:15-17). Věřícím v Tesalonice napsal: „Musíme za vás, bratří, stále Bohu děkovat, jak se sluší, protože vaše víra mocně roste a vzájemná láska všech vás je stále větší. Proto jsme na vás hrdi v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte…“ (2. Tesalonickým 1:3-4)
Spisovatelka Barbara Glanzová vypráví o jednom muži, který vzpomínal na svou učitelku literatury. Napsal jí a ona mu odpověděla: „Netušíte, co pro mne váš dopis znamenal. Je mi třiaosmdesát a žiji úplně sama. Všichni mí přátelé jsou pryč. I moje rodina je pryč. Učila jsem ve škole padesát let, vy jste ale první student, který mi poslal děkovný dopis. Někdy mne napadá, proč jsem vlastně žila. Váš dopis budu číst znovu a znovu, až do dne své smrti.“ Ironií bylo, že právě na tuto učitelku studenti při třídních srazech vzpomínali nejvíce, nikdo jí to ale nikdy neřekl.
Projevit vděčnost stojí jen málo času a peněz, pro někoho to ale může znamenat nesmírně mnoho. Komu bys tedy měl dnes vyjádřit svou vděčnost?