„… zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou…“ Filipským 3:13
Odpustit někomu, kdo ti hluboce ublížil, je jedna z nejtěžších věcí, o jakou kdy budeš požádán. Víš, že odpustit musíš, protože krmit zášť je jako kojit dítě – vše, co krmíš a ošetřuješ, bude dál růst. To ale neznamená, že je to snadné. Pokus se pochopit, že odpuštění je rozhodnutí, nikoli pocit. Jestli budeš čekat, až dostaneš chuť odpustit, riskuješ, že zůstaneš uvězněn v trýznivé zášti.
Když se Petr zeptal Ježíše, kolikrát by měl odpustit někomu, kdo ho urazil, Ježíš odpověděl, že „až sedmdesátkrát sedmkrát“ (viz Matouš 18:22). Jinými slovy, odpouštěj a odpouštěj tak dlouho, dokud to nepřekonáš. Všimni si však čtyř věcí:
1) Odpuštění neznamená, že musíš s pachatelem obnovit vztah, zvláště pokud nečinil pokání a odmítá změnit své chování.
2) Odpuštění neznamená, že máš omlouvat to, co ten člověk udělal, nebo s ním souhlasit.
3) Odpuštění neznamená, že pachatel je zbaven odpovědnosti, zbavuje ale odpovědnosti tebe a umožňuje ti dál žít.
4) Odpuštění neznamená, že si na to nebudeš schopen vzpomenout, znamená ale, že budeš mít sílu přemýšlet o tom jinak. Více v pokoji než rozzlobeně.
A ještě jedna myšlenka: Nenech se satanem přesvědčit, že jsi neodpustil, jen proto, že si to stále pamatuješ. Schopnost odpouštět je naučené chování. Čím víc ji budeš cvičit, tím lépe to budeš zvládat. Děje se to, když hledáš způsoby, jak lépe porozumět pachateli, a snažíš se najít něco, s čím můžeš soucítit.