„Na to mysli, v tom žij, aby tvůj pokrok byl všem patrný.” 1. Timoteovi 4:15
Král Saul byl napaden zlými duchy, kteří ho mučili a zbavili ho pohyblivosti. Tak poslal pro Davida, aby přišel a hrál mu na harfu. Když David hrál, „přinášelo to úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něho odstupoval” (1. Samuelova 16:23). Tento příběh nás učí o síle chvály a důležitosti nácviku. David neobjevil najednou svůj talent, když přišel do Saulova paláce. Ne, rozvíjel ho léta, nacvičoval na osamělých kopcích, zatímco pečoval o otcovy ovce.
Když dojde na nácvik, čelíte dvěma nejobtížnějším úkolům: a) mít touhu to dělat; b) mít sebekázeň v tom vytrvat. Pavel říká Timoteovi: „Na to mysli, v tom žij, aby tvůj pokrok byl všem patrný. Dávej pozor…, buď v tom vytrvalý” (1. Timoteovi 4:15-16). Neexistuje jednoduchá cesta, jak se stát člověkem se sebekázní. To nemá nic společného s talentem nebo schopností. Není to záležitost podmínek, ale volby. Ale když už je volba učiněna a nácvik se stane návykem, začnou být očividné dvě věci. Ta první je jasný rozdíl mezi člověkem, který cvičí a mezi tím, který necvičí. Cyklista Lance Armstrong řekl: „Úspěch přichází díky tvrdšímu tréninku a hlubšímu hledání, než jsou trénink a hledání druhých.” On by o tom měl něco vědět; když je několikanásobným vítězem Tour de France. Ta druhá věc, která se objeví, je duch vítězství. Čím tvrdší je práce, tím těžší je oddat se věcem, jako je vyčerpanost, samolibost, zastrašování, kritika a dalším, které se pokoušejí překazit váš další krok.