„A kdykoliv povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte…“ Marek 11:25
Jedna žena byla rozzlobená, protože ji její tchýně zapomněla pozvat na rodinný piknik. Takže když telefonoval její syn a chtěl to udělat ráno toho dne, kdy se měl piknik konat, zlostně odpověděla: „Je příliš pozdě, už jsem se modlila za déšť!“ Když cítíme bolest, chceme, aby za to někdo platil, a tak šviháme nesprávné lidi. Další žena píše: „Byla jsem tak rozzlobená, že jsem strávila roky tím, že jsem se pokoušela vybírat si to, co jsem si myslela, že má být splaceno, od lidí, kteří neměli nic společného s mým zraněním. Nakonec Bůh způsobil mé uvědomění si toho, že jsem se pokoušela domáhat se pohledávek od svého manžela, i když on mi je nedlužil. Když jsem toto přijala, Bůh mi začal žehnat až za hranice čehokoliv, co jsem si kdy byla schopna představit.“
Jednoho večera poté, co Corrie Ten Boom kázala o odpuštění, poznala v muži, který k ní přistoupil, bývalého strážce z Ravensbrücku, nacistického vězeňského tábora, kde byla mučena a kde její sestra Betsie zemřela hlady. Když ji požádal, aby mu odpustila, Corrie přemýšlela o Betsie a cítila, že to není schopna udělat. Nicméně věděla, že musí, jinak by všechno, o čem kázala, ztratilo význam. Tak řekla Bohu: „Já mohu natáhnout ruku, tolik mohu udělat, ale ty musíš doplnit cit.“ Když uchopila mužovu ruku, cítila, jak Boží moc skrze ni proudí a dává ji sílu z celého srdce říci: „Odpouštím ti, bratře.“ Corrie nikdy neprožila Boží lásku tak intenzivně jako toho večera. I když byla krutě mučena, dovolila Bohu, aby ji uzdravil a potom šla dál a pomáhala druhým. Pravda je taková, že odpuštění je ta jediná cesta, jak získat pokoj!