„…vstaň a choď?“ Matouš 9:5
Zavádějící sympatie je nebezpečná, protože: a) vede člověka k tomu, aby sám sebe litoval, ale neudělal nic proto, aby se věci změnily; b) prohlubuje díru v zemi, takže má dotyčný menší šanci dostat se z ní ven; c) vytváří „naučený pocit bezmoci“, který zaručuje, že se bude člověk cítit ještě bezmocněji. Někdy je zapotřebí přísné lásky. I když měl Ježíš soucit s trpícími lidmi, nikdy vůči nim necítil pouze lítost. Kdykoliv to bylo možné, pomohl jim k tomu, aby pomohli sami sobě. Předtím, než za ně něco udělal, často od nich žádal, aby něco udělali oni. A někdy Jeho pokyny vypadaly radikálně.
Například: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Matouš 9:6). „…,Tvá dcera zemřela‘… Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl…: ,Neboj se, jen věř!‘“ (Marek 5:35-36). „Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: ,Jdi, umyj se v rybníce Siloe.‘ On tedy šel…a když se vrátil, viděl“ (Jan 9:6-9). Jak mohl postižený člověk vstát, vzít své lože a jít? Jak se mohlo očekávat od muže, který právě dostal zprávu o smrti své dcery, že zůstane klidný? Jak se mohl dostat slepý muž, který sotva viděl, k určitému rybníku?
Místo toho, aby Ježíš pouze lidi litoval, přiměl je k jednání. Pomohl jim odvrátit myšlenky od jejich problémů a motivoval je k tomu, aby s nimi něco udělali. Někdy se cítíme jako nelaskaví, když se postavíme lidem, kteří mají problémy, ale ve skutečnosti je „přísná láska“ to, co potřebují.