„Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem.“ Izaiáš 50:4
Bůh dal každému z nás jazyk: prostý, základní nástroj, který nám má pomoci povzbuzovat se navzájem. Byl dán všem – mladým i starým, bohatým i chudým, moudrým i bláznivým. Je to nástroj, který můžeme používat k odrazování nebo povzbuzování. Příliš často používáme svůj jazyk k tomu, abychom lidi sráželi dolů místo toho, abychom je budovali. A v těch nejbližších vztazích obvykle býváme nejkritičtější. Kritika podaná ve špatném duchu oslabuje sebeúctu člověka. A může způsobit, že se ten člověk též stane kritickým vůči druhým!
Často také zraňujeme lidi svým výsměchem a jízlivostí: „Proč si myslíš, že jsi chytrý?“ Nebo: „To je ta nejhloupější otázka, jakou jsem kdy slyšel.“ Smát se chybám druhých, dělat si legraci z druhého člověka a nazývat někoho „nemehlem“, „lenochem“, „lajdákem“, „hlupákem“ nebo „tlusťochem“ možná vyvolá smích u druhých a možná dokonce i u oběti, ale taková slova zanechávají bolestivé rány.
Tím, že se lidem pokusíš ukázat své výborné znalosti, jim můžeš vzít odvahu. Někdy druhé zraňuješ už jen proto, že příliš mnoho mluvíš a nenecháš jim prostor, aby se vyjádřili. Působí to dojmem, že to, co ten druhý říká, je relativně nedůležité ve srovnání s tvými moudrými slovy.
Proto se každý den potřebuješ modlit za vedení a potom dovolit Bohu, aby ti pověděl, co říkat. A On to udělá: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši…a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět“ (Izaiáš 50:4-5).