„…plačte s plačícími.“ Římanům 12:15
V roce 1883 básnířka Ella Wheeler Wilcox cestovala vlakem na zahajovací ples, když si všimla ženy, která plakala v uličce. E. W. Wilcox strávila zbytek cesty tím, že ji utěšovala a když dojela na místo, vůbec neměla náladu na oslavy. Později, když vzpomínala na ženu ve vlaku, napsala úvodní řádky své slavné básně Osamění: „Směj se a svět se bude smát s tebou; plač a budeš plakat sám.“
Vincent Robaina řekl: „Smějeme se…hrajeme si…a oslavujeme společně. Proč je tak obtížné společně plakat?… Když jsou přátelé zranění, křesťané říkávají: ‚Budu se za tebe modlit‘… V některých případech Bůh uzdravuje a obnovuje, ale někdy se nestane žádný zázrak…jenom hluboký smutek.“
C. S. Lewis napsal o ztrátě své manželky: „Kde je Bůh?… Běž k Němu, když Ho zoufale potřebuješ a co najdeš? Dveře přibouchnuté před nosem a zvuk zámku a dvojitého zamčení zevnitř.“ Nemyslím si, že byl Lewis utěšován slovy: „Bůh tě miluje. Budu se za tebe modlit.“ I když je důležité pozvedat, musíme zhodnotit svá slova před tím, než promluvíme.
Používáš „povzbuzení“ proto, abys ignoroval něčí bolest, protože se jí ve skutečnosti nechceš zabývat? Myslíš vážně to, co říkáš, nebo jenom opakuješ zdvořilostní fráze? Očekáváš, že tvá slova dají všechno do pořádku? Jednáš, jako bys byl schopen odvést lepší práci než Utěšitel? Když slíbíš, že se budeš za někoho modlit, zeptáš se dotyčného na situaci později? Říkáš si někdy, proč Ježíš plakal nad Lazarovým hrobem? Mohl klidně říci zarmouceným: „Všechno je v pořádku, přátelé, Bůh vás miluje,“ a vzkřísit Lazara. Místo toho projevil svou lásku tím, že s nimi plakal.