„Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘…“ Matouš 5:37
Kdy se z „dobré věci“ stane „příliš“? Mohu ti pomoci, aniž bych si ublížil? Můžeme sdílet své životy, aniž bych se vzdal svého? Kdy skutečně potřebuješ mou pomoc? Kdy tě musím nechat odejít a dovolit tobě a Bohu, abyste to zvládli? Najít rovnováhu mezi „dost“ a „příliš“ ve vztazích je neustálá výzva a není to snadné. Obzvlášť, když tvůj postoj má sklon být „všechno, kdykoliv, všem lidem“ a jejich přístup je „jsem bezmocný, dlužíš mi, postarej se o mě“; když pro tebe neexistuje „ne“ a pro ně neexistuje „ano“. Požadavek, aby nás potřebovali nuzní lidé, kteří vždycky chtějí, aby se o ně někdo staral, usazuje potřebného člověka do sedla a tebe z něj vytlačuje. Nikdy nejsou šťastní, ať děláš cokoliv. Proto děláš více, abys je učinil šťastnějšími a cítil ses méně vinen a skončíš dvojnásobně spoutaný. Oni ti zazlívají, že jim nedáváš dost, a ty jim zazlíváš, že si neváží toho, co jim dáváš. Ale ani jeden z vás neví, jak prolomit ten kruh. Tak se z toho vztahu stává situace, kde se obě strany nesnášejí a znehodnocují se navzájem, cítí se chyceni v pasti vládnoucí životu, které se každý z nich bojí zbavit.
Manželství, rodiny, přátelství, pracovní místa, církve a sociální skupiny se dostávají do léčky tohoto modelu „oběť – záchrance“, kde jsou potřební i pomáhající uvězněni ve společném „tanci“, při kterém se obě strany „milují k nenávisti“, ale nepřestanou to dělat! Poznáváš se? Pokud ano, posouváš se ke zdravějšímu, méně „jedovatému“ vztahu.