„Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh.“ Žalm 46:11
Dej Bohu své tiché myšlenky. Po staletí se křesťané učili hodnotě stručných modliteb. Takových, které mohou být šeptány kdekoliv, v jakémkoliv prostředí. Frank Laubach usiloval o nepřetržité společenství s Bohem tím způsobem, že Mu kladl otázky. Každé dvě nebo tři minuty se modlil: „Jsem ve Tvé vůli, Pane? Dělám Ti radost, Pane?“
Představ si, že bys považoval každý okamžik jako potenciální čas ke společenství s Bohem. Než tvůj život skončí, strávíš přibližně šest měsíců na křižovatkách, osm měsíců otevíráním reklamní pošty, rok a půl hledáním ztracených věcí a dlouhých pět let čekáním v různých frontách. Proč nedáš tyto okamžiky Bohu? Tím, že mu dáš své tiché myšlenky, se z běžného stane neobvyklé.
Jednoduché fráze, jako „děkuji ti, Otče“ nebo „stojím na Tvém Slovu“ nebo „je mou touhou potěšit Tě“, mohou změnit dojíždění do práce na „svatou pouť“. Nemusíš odcházet z kanceláře nebo klekat v kuchyni. Prostě se modli tam, kde jsi. Ať se z kuchyně stane katedrála a ze třídy kaple.
Dej Bohu své utichající myšlenky. Ať se na konci dne tvá mysl ztiší a zklidní v Něm. Zakonči den tak, jak jsi ho začal – rozhovorem s Bohem. Děkuj Mu za ty dobré části. Ptej se Ho na ty těžké. Usiluj o Jeho milosrdenství. Usiluj o Jeho sílu. Až zavřeš své oči, přijmi ujištění: „Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele“ (Žalm 121:4). Když usneš, zatímco se modlíš, netrap se tím. Existuje lepší místo k usnutí, než náruč tvého Otce?