„… tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ Římanům 12:5
Jeden americký veterán, jenž se účastnil invaze „Den D“ (bitva o Normandii), popsal setkání, k němuž došlo před zahájením tohoto krvavého útoku proti nacistickým silám. Řekl, že „Den D“ byl nejděsivějším zážitkem jeho života: „Myslím, že mnozí z nás by nebyli schopní udělat to, co jsme udělali, kdyby nebylo návštěvy, která se udála těsně předtím, než jsme překonali kanál La Manche.“ Byla to návštěva Winstona Churchilla. Přijel v džípu, vystoupil a vmísil se mezi vojáky. „Potřásl si s námi rukou a některé z nás dokonce objal,“ vzpomínal veterán. „Mluvil o svých vlastních zkušenostech z války a vcítil se do našich pocitů. Potom se postavil ve svém džípu a měl pětiminutový proslov. Celou dobu mluvil se slzami v očích.“
Churchill jim tehdy řekl: „Pánové, vím, že máte strach. Pamatuji si svůj vlastní strach, když jsem byl vojákem. Měl jsem tu čest bránit svou vlast … v temných dobách, kdy jsme nevěděli, jestli dokážeme splnit to, co nám bylo uloženo. Ale toto je vaše chvíle. Spoléháme na vás, že se chopíte příležitosti a dosáhnete všeho, co jste si předsevzali. Osud svobodného světa spočívá na vašich bedrech. Toto může být vaše nejlepší hodina.“ Onen veterán zakončil: „Je zbytečné dodávat, že naše skupina vystrašených vojáků se proměnila v armádu mužů, kteří byli schopni postavit se komukoliv.“ Sounáležitost je mocná věc, pokud ji uvedeme do praxe!