„… já však doufám v tebe.“ Žalm 56:4
Skrýváš se před někým, protože máš strach? Před nadřízeným? Před manželem nebo manželkou? Před svým neústupným dítětem? Před mrzutým spolupracovníkem? Když se Bůh zeptal Adama: „‚Kde jsi?‘ On odpověděl: ‚Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se‘“ (1. Mojžíšova 3:9-10). Od té doby se všichni před něčím skrýváme. Schováváme se za nucenými úsměvy, milými slovy, která tak nemyslíme, za společenskými rituály, které nesnášíme. A ještě horší je, že se skrýváme za věci, jimž věříme, ale nemluvíme o nich, protože se bojíme, co by si lidé pomysleli nebo co by řekli. Snažíme se vyhýbat bolesti z konfrontace s druhými a bojíme se, že budeme muset investovat emociální energii na následné očištění.
Možná, že krátkodobě je snazší tvářit se, jako by ti věci nevadily, nebo předstírat, že s nimi souhlasíš, i když ve skutečnosti nesouhlasíš. Dlouhodobě to ale nefunguje, protože mír není absence sváru. Jestliže mlčíme, abychom se vyhnuli konfrontaci, vyhýbáme se nakonec něčemu mnohem důležitějšímu: vztahům. Když například nemluvíme v práci, protože se bojíme vyvolat rozruch, budeme rozmrzelí, odcizíme se spolupracovníkům a možná ztratíme možnost věci změnit. Když se bojíme konfrontovat svého manželského partnera (to bychom měli dělat v lásce, ne ve zlosti), staneme se nakonec citově odměřenými. Když se odmítneme sdílet o víře, protože se bojíme výsměchu, připravíme se o příležitost přinést naději někomu, kdo to skutečně potřebuje. Proto povstaň a řekni: „… já však doufám v tebe“ (Žalm 56:4). Postav se svým strachům, přestaň se skrývat a začni žít.