„… byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží…“ (2. Korintským 12:7)
Pavel nemluví o „trnu“, jaký najdeme na růžovém keři, ale o ostrém, zašpičatělém kůlu, který způsobuje bolest. Slovo „sráží“ znamená, že dostává ránu za ranou. Tím více udivující je další jeho prohlášení: „Dostal jsem jako dar tělesnou vadu, aby mi připomínala má omezení … Prosil jsem Boha, aby mě toho zbavil. Třikrát mi řekl: ‚Moje milost je vše, co potřebuješ. Má moc se naplno projevuje ve tvé slabosti.‘ Když jsem to uslyšel, přestal jsem se zaměřovat na své postižení a začal jsem si toho daru vážit … Nyní přijímám omezení s dobrou náladou … prostě to přenechávám Kristově vládě“ (2. Korintským 12:7–10, přel. z angl.).
Pavel na svou trnitou situaci reaguje šesti kroky:
1) Přiznává, že potřebuje Boží moc. 2) Žádá, přímo prosí o Boží pomoc. 3) Přijímá odpověď, v níž mu Bůh říká: „Ne.“ 4) Přijímá to jako „dar“. 5) Jedná v důvěře a nadále plní své poslání. 6) Uznává, že jeho problém umožňuje Bohu, aby skrze něj působil.
Poté co Bůh jeho hnací sílu zaměřil jiným směrem, Pavel napsal: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Galatským 2:19–20). Pavlova vůle byla přibita na kříž. Poté byl veden Boží vůlí a už se neptal, jak a za jakou cenu se to děje? To je postoj, k němuž nás chce Bůh dovést!