„… aby se … ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘…“ Efezským 3:16
Lois, sekretářka Roberta Schullera, patnáct let zápasila s rakovinou. Po celou tu dobu věrně sloužila Bohu. Schuller vyprávěl: „Myslím, že jsem nikdy nepotkal nikoho odvážnějšího. Některé dny jí bylo tak špatně, že vstát z postele vyžadovalo všechnu sílu, kterou měla! Ona se úmyslně svalila z postele, aby po čtyřech dolezla do koupelny, chytila se umyvadla a vytáhla se do stoje. Přinutila se obléci, vpotácela se do kuchyně, napila se vody, snědla suchý toast, vzala kabelku a šla ke dveřím. Pot se jí řinul z čela. Podívala se na svého manžela a řekla: ‚Ralphe, myslím, že to zvládnu.‘ Potom nasedla do auta a odjela do sboru. Vždycky tam byla dřív než já. Když jsem dorazil se svým obvyklým pozdravem ‚Dobré ráno, jak se máš?‘ vždycky se usmála a řekla: ‚Výborně!‘ Nikdy si na nic nestěžovala. Až po jejím pohřbu jsem se dozvěděl, čím procházela. Takový druh odvahy ti může dát jedině Bůh.“
Pavel se modlil: „… aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘…“ (Efezským 3:16). Existuje mnoho způsobů, jak to říci, ale žádný není výmluvnější než ten, který napsala skladatelka písní Annie Johnson Flint:
„Když trpělivost dochází i síla, ač den nedospěl ještě k poledni,
když zdroje vyschly nám – teď, duše milá, Pán plně začal dávat, pohlédni!
Bez mezí jeho láska, milost jeho bez míry jest, má nespoutanou moc,
bez konce Ježíšův dar pro každého: a dává, dává, dává na pomoc!“