„… buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ Efezským 4:32
Podívejme se na čtyři věci, které potřebuješ vědět o odpuštění:
1) Odpuštění neznamená, že připouštíš, že to, co se ti stalo, bylo správné; znamená, že ses rozhodl, že to nebude ovládat tvůj život. Když odpustíš a pokusíš se obnovit vztah, získáš zpět svůj duševní klid. Můžeš, a dokonce bys měl, provinění odpustit i v případě, že druhá osoba odmítá uznat, co se stalo, nebo odmítá uznat, že to bylo špatné. Odpuštění není závislé na druhém člověku; záleží na tobě.
2) Odpuštění je důležité, i když ten, kdo se provinil, odmítá přiznat vinu. Když čekáš, až druhý přizná, že udělal chybu, vkládáš svou budoucnost do jeho rukou. Odpuštění přináší v první řadě prospěch tobě samotnému, ne druhým. Díky odpuštění opouštíš bolest a zranění a posunuješ se dopředu.
3) Tvá ochota odpustit může druhého povzbudit, aby požádal o odpuštění. Člověk, který tě zranil, možná nemá pocit, že si odpuštění zaslouží. Nebo možná ví, že to, co udělal, bylo špatné, ale chybí mu odvaha požádat o odpuštění. Tím, že uděláš první krok, otevřeš dveře a umožníš mu, aby vztáhl ruku a přijal milosrdenství a porozumění.
4) Pokud přijmeš, že odpuštění potřebujeme všichni, bude pro tebe snazší odpustit. Jestliže odmítáš odpustit, protože si myslíš, že provinění druhého jsou horší než ta tvá, je to pýcha. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (1. Petrova 5:5). V Bibli je příkaz: „… buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:32). Jakmile si uvědomíš hloubku Boží milosti vůči tobě, bude snazší prokazovat milost druhým.