„… žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť…“ Efezským 5:2
Představ si, jak se asi bratři cítili, když Josef řekl: „A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh“ (1. Mojžíšova 45:8). Myslel to vážně? Udělal to Bůh? Toto je nová úroveň odpuštění! Zachování důstojnosti a sebeúcty druhých; tak to Bůh dělá s námi! On si je zcela vědom naší hříšné minulosti, a přesto nás přikrývá rouchem milosti. Očekává ale, že my uděláme totéž pro druhé.
Když čteme Ježíšův rodokmen v první kapitole Matoušova evangelia, mohli bychom si myslet, že hřích smilstva mezi Davidem Bat-šebou byl od začátku součástí Boží strategie. Tak to ale s hříchem nikdy není. David za to zaplatil vysokou cenu. Přesto jsou tyto události v Písmu zaznamenány, jako by se měly stát právě takto. Bible přikazuje. „… žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá“ (Efezským 5:2). Když opravdově odpustíš, nezůstane žádný prostor pro vlastní spravedlnost. Jsi schopen odpustit, protože:
1) Pamatuješ si, co bylo odpuštěno tobě. 2) Uznáváš, čeho jsi schopen. 3) Vidíš Boží ruku jednat v širších souvislostech.
Josef nebyl blahosklonný nebo povýšený, ani si nemyslel, že bude obdivován za svou laskavost. Ne, během pobytu ve vězeních Bůh změnil jeho srdce a postoje. Takže když řekl: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro…“ (1. Mojžíšova 50:20), myslel to skutečně tak! Takový druh reakce posunuje odpuštění na zcela novou úroveň!