„Budeš bydlit v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku … Postarám se tam o tebe…“ 1. Mojžíšova 45:10–11

Josef nejenže svým bratrům odpustil, ale ještě je ochránil před jejich nejděsivější noční můrou – aby se nemuseli vrátit a říct svému stárnoucímu otci, co udělali před dvaadvaceti lety. Josef šel krok před nimi; řekl jim, co mají říct a co ne: „Putujte rychle k otci a řekněte mu: ‚Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně. Budeš bydlit v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, s bravem a skotem i se vším, co je tvé. Postarám se tam o tebe, neboť bude ještě pět let hladu, abys neměl nouzi ani ty ani tvůj dům ani nic z toho, co je tvé‘“ (1. Mojžíšova 45:9–11). Myslíš, že bratři měli být přinuceni přiznat, co udělali? Ne, pro jejich otce Jákoba by to znamenalo ještě těžší břemeno; zápasil by s lítostí nad ztrátou let, kdy mohl být s Josefem, nemluvě o zápasu s hořkostí vůči ostatním synům. Josef byl moudrý, a to vedlo jeho bratry k tomu, že si ho vážili ještě více. Je velký rozdíl mezi přiznáním a „vyklopením“. Když se snažíš získat úlevu tak, že vyklopíš detaily své viny někomu, kdo to nemůže unést, můžeš se dopustit nenapravitelné škody. Někdy je přiznání správná cesta, ale pouze po rozhovoru se zkušeným poradcem. Poté, co David zhřešil s Bat-šebou, napsal: „… moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!“ (Žalm 51:4). Když zvážíš, že Bůh ví o tvém hříchu všechno, a přesto slibuje, že to zůstane přísným tajemstvím, mělo by to:

  1. Zvýšit tvůj pocit pokory a vděčnosti. 2) Zavřít ti ústa. 3) Vést tě k tomu, abys odmítal připomínat druhým jejich hříchy a nedostatky.