„Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha.“ 2. Královská 7:9
Město Samaří bylo obklíčeno aramejskou armádou a nikdo nemohl dovnitř ani ven. Byla to zoufalá situace. Obyvatelé města se blížili k smrti vyhladověním. Čtyři malomocní, kteří byli odděleni a museli žít venku za městskými hradbami, se rozhodli jít do aramejského tábora v naději, že se nad nimi někdo slituje a možná jim dá jídlo a vodu. Když tam však přišli, zjistili, že andělské vojsko zahnalo nepřátele na útěk. Aramejci byli pryč a nechali po sobě jídlo, vodu, oblečení i cennosti.
Tito čtyři malomocní nemohli uvěřit, jaké štěstí je potkalo! Jedli, pili, převlékli se ze svých hadrů do pěkného oblečení, posbírali cennosti a schovali je někam, kde by je později našli.
Potom si uvědomili, že v Samaří jejich vlastní lidé hladoví, žízní, jsou nemocní, mají nedostatek a umírají. Najednou se ocitli před rozhodnutím: Necháme si to všechno pro sebe, nebo se o to rozdělíme s těmi, kdo to potřebují stejně jako my? „Potom si vespolek řekli: ‚Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha. Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu, stihne nás trest. Pojďme to tedy ohlásit v královském domě‘“ (2. Královská 7:9).
Dnes potkáš někoho, kdo je duchovně hladový a potřebuje Ježíše. Co uděláš? Pokud mu nic neřekneš, kdo mu to řekne? Jestliže mu nebudeš zvěstovat evangelium, může duchovně umřít. Říkáš si: „Já jsem nesmělý.“ Bůh použil tyto čtyři společenské vyvrhele k tomu, aby přinesli zprávu o vysvobození. A pokud Bohu dovolíš, on si k tomu dnes použije i tebe.