„… stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit.“ Izajáš 42:16
Aby mohl Mojžíš naplnit Boží vůli, musel opustit svou zónu pohodlí. „Mojžíš … když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery … snášet příkoří … pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě“ (Židům 11:24–26). Pokud chtěl splnit úkol, který mu Bůh dal, musel být ochoten vzdát se dvou věcí:
1) Pohodlí. Pohodlí ohrožuje tvůj pokrok víc než strádání. Mojžíš, který dříve žil v paláci, strávil dalších čtyřicet let na poušti péčí o ovce. Oženil se s jednou z Jitrových dcer, řídil „podnik“ jejího otce a užíval si pohodlného způsobu života. Dokážeš si představit, co znamenalo všechno opustit, vrátit se a čelit faraónovi? Božím plánem pro tvůj život je požehnání a odměna, nikdy si ale nemysli, že to bude snadné.
2) Bezpečí. Když ho Bůh povolal, Mojžíš měl mnoho pochybností a otázek: „Kdo jsem já, abych šel…?“ (2. Mojžíšova 3:11). „Až se mě … zeptají … co jim odpovím?“ (2. Mojžíšova 3:13). „… neuvěří mi…“ (2. Mojžíšova 4:1). „… nejsem člověk výmluvný…“ (2. Mojžíšova 4:10). Nakonec odmítl: „Panovníku, pošli si, koho chceš“ (2. Mojžíšova 4:13). Děláš to také? Bůh naštěstí nepovažoval „ne“ za odpověď a Mojžíš nakonec udělal to jediné, co funguje, když si nejsi jistý ohledně budoucnosti – poslechl Boha a detaily svěřil jemu.
Když se Mojžíš rozhodl přijmout Boží povolání, znamenalo to, že musel opustit svou zónu pohodlí a vrátit se zpátky do Egypta. Výsledkem bylo vysvobození dětí Izraele z otroctví a Mojžíšovo jméno se stalo navždy všeobecně známým.