„Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno…“ Žalm 39:5
Až v budoucnu projdeš „tunelem“ a vyjdeš na druhé straně, možná tě napadne – tak takhle vypadá smrt každého vykoupeného Božího dítěte! Řekneš „dobrou noc“ na zemi a uslyšíš „dobré ráno“ v nebi. Elizabeth Kübler–Rossová objasňuje stádia, kterými projde většina z nás, když se dozví tu nejhorší diagnózu:
1) Stádium šoku: „Pane Bože!“
2) Stádium popření: „To nemůže být pravda!“
3) Stádium hněvu: „Proč právě já?“
4) Stádium smlouvání: „Ušetři mě, Bože, a udělám pro tebe cokoliv.“
5) Stádium deprese: „Je po všem. Už se nemám nač těšit.“
6) Stádium smíření: „Čím bych mohl naplnit zbývající dny mého života?“
7) Stádium vyrovnanosti: „Nemá smysl bojovat proti neodvratitelné skutečnosti.“
Pravdou je, že naše stárnutí začíná momentem zrození. Jen úžasně vzrušující období dětství a dospívání a stresová zátěž středního věku to na chvíli přehluší. Jsme jako hypochondr, na jehož náhrobku stojí: „Čekal jsem to, ale ne tak brzo!“ Jak stárneme a zjišťujeme, že máme více let za sebou, než před sebou, začínáme se modlit se žalmistou: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Žalm 90:12).
Kdosi se ptal Charlese Spurgeona, autora doktrín o milosti: „Znáte také milost umírání?“ Odpověděl: „Ještě ne, ale poznám ji v okamžiku smrti!“ Milost, která tě spasila, tě až doposud nese a bude s tebou i při tvém přechodu do mnohem lepšího světa, než je tento.