„… já sám … budu tě učit, co máš mluvit!“ 2. Mojžíšova 4:12
Někdy omlouváme něčí kritické postoje slovy „pes, který štěká, nekouše“. Je pravda, že kousnutí může zranit, ale i štěkání může ublížit. Může traumatizovat dítě a zanechat v něm strach. Zamysli se: chceš, aby tě přirovnávali ke „štěkajícímu psu“? Někdy je nutné někoho konfrontovat, abys vymezil zdravé hranice nebo zabránil nějakému neštěstí. U Ježíše však mnohem častěji vidíme soucit než odsouzení nebo konfrontaci.
Karen Casey Arnesonová napsala o své zkušenosti čerstvé věřící: „Zjizvená a krvácející jsem vstoupila do království v naději, že mé rány budou uzdraveny. Skutečně jsem našla ty, kdo potřeli mé jizvy mastí a obvázali staré rány. Také jsem však zjistila, že v křesťanském světě existují kanibalové. Ačkoliv byste je těžko rozpoznali, jsou to ty sladce se usmívající sestry, které tě kousnou do zad, jen co se otočíš. Zvědavé Mařky, které čmuchají kolem, kde by se našlo nějaké to šťavnaté sousto pro drby. Bůh varuje: ‚Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili‘ (Galatským 5:15).
Síla odolávat přirozeným choutkám spočívá v ukojení hladu z jiného zdroje. Žalmista napsal: ‚Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin…‘ (Žalm 34:9, B21). Vlastnosti, které krmíme, jsou vlastnostmi, které mocně posilují, a bez ostražitosti můžeme snadno upadnout do starých návyků. Malá svačinka tamhle, něco zobnout tady, a než si to uvědomíš, uvolníš v sobě kanibala. Jsme povoláni pomáhat svým bratřím a sestrám vybřednout z hříchu, zároveň si ale máme sami dávat pozor, abychom nepodlehli pokušení (viz Galatským 6:1).“