„A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte…“ Marek 11:25
Když nás někdo zraní, naší přirozenou reakcí je, buď mu zranění oplatit, nebo alespoň mít naději, že bude za to, co nám provedl, trpět. Avšak jako vykoupené Boží děti víme, že taková reakce je špatná. Zjišťujeme, že odpustit někomu není ani přirozené ani jednoduché, vyžaduje to od nás nadpřirozenou milost. Jak ji získáme? V modlitbě!
Ježíš řekl: „A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11:25). Když si připomínáš milost, kterou prokazuje Bůh tobě, nezůstává ti jiná možnost, než udělit stejnou milost někomu, kdo tě zraňuje. Jednou někdo řekl: „Odpuštění je rozhodnutí osvobodit vězně, a poté zjištění, že tím vězněm jsi ty sám.“
Takže pokud máš touhu někomu odpustit, máš důvod k nadšení: Duch svatý už půlku práce udělal. Abys dokončil tu druhou polovinu, pokoř se a modli se: „Otče, odvracím se od každé své touhy pomstít tuhle nespravedlnost. Ty jsi tu situaci viděl ještě předtím, než nastala, a ve své nekonečné moudrosti jsi dovolil, aby k tomu došlo. Tvé Slovo říká: ‚… všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha…‘ (Římanům 8:28), takže od této chvíle jim s pomocí Ducha svatého odpouštím. Nebudu se už k té situaci vracet, ale budu nad ní místo toho vyhlašovat tvé Slovo.“ Tomu se říká „modlitba osvobození“. Není to ale jenom o uvolnění pachatele. Osvobozuješ i sám sebe a posouváš se na cestě k Božímu požehnání. Proto musíš odpustit!