„Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“ Žalm 13:2
Když při výstupu na oregonskou horu Mount Hood zahynul Kelly James se svými dvěma horolezeckými kamarády, jeho bratr Frank, profesor teologie, připustil: „Jedna věc je mluvit o smrti abstraktně. Jiná věc je vyrovnat se se smrtí někoho, koho milujeme. Smrt je ošklivá. Nemůžeme – a ani nemáme – se snažit dělat ji přijatelnou používáním zbožných frází. Pronásleduje mě jedna otázka: Kde byl Bůh, když Kelly umrzal až k smrti? Kdybych se neptal, nebral bych Boha vážně. Neříkám, že by obyčejní smrtelníci měli Boha soudit. Není povinen mi podávat hlášení. Upřímná otázka zlomeného srdce je ale dobrá a správná věc.“
David se nebál zeptat Boha: „Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“ (Žalm 13:2). O několik veršů dál tentýž sklíčený David vyznává: „Já v tvé milosrdenství však doufám…“ (Žalm 13:6). Frank James pokračoval: „Uprostřed všeho duchovního zděšení se Bůh projevil v mém zármutku. Nějakým způsobem ho nalézám ve zklamání, zmatení a surových emocích. Nedává mi to smysl a nelíbí se mi to. Ale mé pojetí víry se stalo abrahamovským. Musím Bohu věřit, i když mu nerozumím. Stejně jako křesťané, kteří po staletí vyznávali: ‚Očekáváme zmrtvýchvstání‘ (viz 1. Korintským 15:42). Uprostřed slz, které by stačily na naplnění oceánu, jsme museli pohřbít své milované. Pohřbíváme je ale se zaslíbením: ‚… jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života‘ (1. Korintským 15:22). To nás nezbavuje žalu. Přivádí to ale naši víru do hlubin, kde naděje začíná prosakovat skrze bolest srdce, jako sluneční paprsek prosvítá skrze mračna.“