„Není to pro vás vůbec nic, všichni, kdo procházíte kolem?“ Pláč 1:12, B21
Jednoho lednového rána hrál mladý houslista na stanici metra ve Washingtonu D.C. několik Bachových skladeb, zatímco lidé spěchali. Po třech minutách se u něho zastavil muž středního věku, ale hned pokračoval dál. Čtyři minuty poté dostal mladý houslista svůj první dolar. Žena, která jej vhodila do klobouku, se ani nezastavila. O šest minut později se o zeď opřel jiný muž a zaposlouchal se, při pohledu na hodinky ale zmizel. Po deseti minutách se u něj zastavil malý chlapec, ale jeho matka pospíchala. Další děti by rády udělaly totéž, ale všichni rodiče bez výjimky spěchali.
Mladý hudebník hrál čtyřicet pět minut. Během této doby se šest lidí na chvíli zastavilo a poslouchalo a dvacet vhodilo nějaké peníze po cestě kolem. Vybral celkem třicet dva dolarů, a když přestal hrát, nikdo si toho ani nevšiml, nikdo netleskal, nebylo tam žádné uznání. Co je na tom zajímavé, je to, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z největších houslových virtuosů na světě, který na svých houslích za tři a půl miliónu dolarů hrál jedny z nejsložitějších skladeb, jaké kdy byly napsány. Dva dny předtím vyprodal bostonskou koncertní síň, kde vstupenka stojí v průměru sto dolarů, a hrál tam stejnou hudbu, jakou hrál toho rána na stanici metra.
Nabízí se otázka: Pokud nemáš čas zastavit se a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, který hraje tu nejlepší muziku, jaká byla kdy napsána, na jeden z nejlepších nástrojů, jaký byl kdy vyroben, co dalšího ještě mineš při svém zběsilém úprku životem? Vyplatí se nad tím zamyslet, že? (Poznámka: Joshua Bell hrál v metru inkognito v rámci sociálního experimentu prováděného vydavatelstvím The Washington Post.)